Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová V Maroku o vánocích.

V polovině devadesátých let se pan Fuchs rozhodl, že strávíme Vánoce a Silvestra v Maroku. Byl to tehdy jeden z prvních zájezdů do Afriky, a my, Češi, jsme tehdy drželi kupodivu při sobě, protože jsme tam všichni letěli poprvé.
Pro mě to byla nejhezčí společná dovolená, protože pan Fuchs byl ze všeho stejně vykulený jako já, a navíc si mě pořád hlídal, aby mě někdo neunesl. Sotva jsme totiž přiletěli do Agadiru, řekl nám nějaký turista, že se v Maroku unáší ženy, a jednou za měsíc je prý s nimi na Sahaře tajný trh.

Docela jsem se těšila, že mě někdo ukradne, ale pan Fuchs byl, bohužel, ostražitý. Nezapomenu na prudký závan horka, který se do nás opřel, když jsme šli od letadla. Pořád vidím před očima cestu z letiště do Agadiru, kdy jsme viděli stovky bezdomovců, kteří postávali u hořících ohňů podél silnice. A i po patnácti letech vzpomínám. Na roztrhané černé igelitové tašky, které byly zachycené ve větvích skoro všech stromů a vlály na nich jako vlajky. Na spoustu žebráků, žen, mužů, dětí. Na honosnou část Agadiru, kde bylo kolem jediné hlavní třídy všechno. Hotely, úřady, restaurace, obchody. Na to, jak nám hned první večer, když jsme se šli projít na pláž, nabízeli kokain, a když jsme odmítli, už nás nikdo potom nekontaktoval.

Na Rusy, kteří tehdy začali jezdit do ciziny a objevili i Maroko. Jednou na pláži šermoval desetiletý ruský chlapec dřevěnou dýkou před německou holčičkou. Ta si dělala z písku hrad a občas se na něho s úsměvem podívala. Bojovat nechtěla. A tak chlapec zvedl ruku s dřevěnou dýkou do vzduchu, napřímil se, na celou pláž zakřičel, Za majú ródinu! a běžel do vody…

Ještě dneska dostávám záchvaty smíchu, když si vzpomenu, jak jsem se tam dorozumívala. Jednou jsem vyšla z výtahu, a ofoukl mě průvan, já se otřásla a řekla jsem, Das ist brr! A hotelový sluha, obrovský černoch, který stál naproti mně, se prohnul smíchy a já s ním. Jindy se mě u recepce ředitel hotelu ptal, kde mám manžela, protože od něho něco potřeboval, ale pan Fuchs se škodolibě schoval u výtahu, a čekal, jak to vyřídím, tak jsem řekla, Mein Mann ist frrr! a pan Fuchs to slyšel a vynadal mi, že mu dělám ostudu, a prý ať se už konečně naučím nějakou cizí řeč, ale když se ho večer ředitel hotelu zeptal, jestli je jeho manželka Švédka, roztál… Denně jsem si na pláži škodolibě představovala vánoční Kolín. Co se tam teď právě děje? Poslední zběsilé nákupy. Nervózní rodiče. Uplakané děti. Kontejnery, zavalené po Štědrém večeru vánočním papírem. Návštěvy příbuzných, které ne vždy dopadnou dobře. Po svátcích další útok na naše peněženky. Unavené fronty v obchodech. Bude přece ještě Silvestr. Jak ho budeme slavit? Kam půjdeme? S kým? Kam dáme děti? Nebo budeme letos doma? Co bude v televizi? Byla to prostě nádherná dovolená bez Vánoc a bez Silvestra. A nejkrásnější byl návrat!

Většina lidí kolem mě vítala všední dny s nevšední radostí! To je dost, že už je po Vánocích! Silvestr za nic nestál! Už jsem se těšil do práce! To zase bylo vyhozených peněz! Člověk jen žral a žral! Konečně jdou děti už do školy! Rok od roku jsou ty svátky horší…
A já mezi nimi zářila.

Byla jsem opálená, odpočatá a každému jsem vypravovala, že se v Maroku pasou kozy na stromech…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1