Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Kostěj Nesmrtelný.

Když mě rodiče začátkem roku 1955 odvezli na půl roku do Janských Lázní, protože jsem v srpnu 1954, na kolínské posvícení, dostala dětskou obrnu, nechali mi tam krásnou, velkou pannu, kterou v těch letech sehnali bůhvíkde, a knihu, Krása nesmírná.

Milovala jsem Kostěje Nesmrtelného, krásnou Vasilisu, babu Jagu, Finista, jasného sokola nebo žabku carevnu. Ti všichni byli v mé ubrečené, lázeňské samotě, moje rodina. Číst jsem ještě neuměla, ale znala jsem všechny pohádky, museli mi je tedy doma, než jsem odjela do lázní, číst, ale vůbec si nepamatuju, kdy a kdo mi je četl. Kdo je vlastně autor, napadlo mě teď, když píšu tenhle fejeton. Podívala jsem se na internet a zjistila jsem, že Krásu nesmírnou napsala Irina Valerianovna Karnauchova. Valerianovna? A Irina? Jmenuje se jako já! Páni… Vidíte, a já, nevím proč, si od čtyř let myslím, že Krásu nesmírnou napsal Kostěj Nesmrtelný. Ale ono je jedno, kdo ji napsal, protože mi ji stejně někdo v lázních ukradl. Kdo to byl, nevím, ale tu krásnou, velkou pannu, mi ukradly sestřičky.
Když nás odváželi z prvního pavilonu do druhého, stála jsem na chodbě, držela se zábradlí a koukala do dlouhého, úzkého pokoje sestřiček. Na jeho konci byl u okna stůl a na něm seděla moje panenka. Vidím ji tam jako dneska. Neřekla jsem si o ni. Bála jsem se. Nebylo mi ještě ani pět. Nechtěla jsem ty zlodějky přivést do rozpaků. A také jsem se za ně styděla. Co by udělaly, kdybych si o panenku řekla? Zčervenaly by? Omluvily by se mi? Spíš si myslím, že čekaly, až vypadnu na jiný pavilon a pak si některá z nich odnesla moji panenku domů. Pro svoji holčičku. Dala svému dítěti hračku, kterou ukradla jinému dítěti.

Díky téhle krádeži jsem už nikdy potom žádnou panenku nechtěla. Svoji druhou panenku jsem si koupila až ve svých osmnácti letech. Vědomě. Jako náhradu za tu ukradenou. Potřebovala jsem vyplnit vykradené místo ve vzpomínkách. Měla jsem ji asi rok a pak jsem ji dala dceři mé kamarádky.

Krádež knihy, Krása nesmírná, mě poznamenala podobně. Nikdy jsem si nekupovala knihy. Co kdyby mi je zase někdo ukradl? Doma mám možná osm – deset knih, které jsem si koupila v posledních deseti letech. Jako dítě jsem si knihy nemusela kupovat, protože jsem od šesti let chodila do knihovny, kterou jsem měla přes ulici. To byla moje knihovna. Měla jsem vlastně největší knihovnu v Kolíně! Tam jsem si Krásu nesmírnou několikrát půjčila, ale pohádky v ní se mi zdály jiné, než byly v té ukradené. Možná proto, že tehdy mi je někdo četl a asi zkracoval text, a teď jsem si je četla sama a celé. V každém případě se mi už nezdály tak hezké.

Ani ta panenka, co jsem si koupila v osmnácti letech, už nebyla tak hezká, jako ta ukradená…
A když teď tak přemýšlím o panence a o Kráse nesmírné, říkám si, že moje nejmilejší hračky, které při mně stály celé moje dětství a dospívání, vyprovodily mě do dospělosti a provází mě stále, byly knihy z kolínské knihovny, která je stále ve stejné budově, v jaké byla v roce 1956, kdy jsem tam začala chodit.

P. S. Teď jsem na internetu zjistila, že se Krása nesmírná dá koupit v Levných knihách. A protože mám po ní stále vykradené místo v duši, po padesáti šesti letech si ji koupím. Třeba mi Kostěj Nesmrtelný řekne, kdo mi ji v roce 1955 ukradl.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1