Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Čest rodiny.

Vzpomínám si, když jsem byla dítě, jak babička, její sestra Babeta, moje maminka a její dvě sestry, probíraly kolínské rodiny. Byly to doslova ságy!

Už tehdy jsem žasla nad tím, že se v našem malém městě (a samozřejmě i v jiných podobných městech), hříchy jednoho člena rodiny neodpouští nejenom jemu, ale i celé jeho rodině. Kdo, kdy, kde, jak, s kým, proč. Na nic a na nikoho se nikdy nezapomnělo. „Tak toho Zelenku bych do rodiny nechtěla,“ rozčilovala se babička někdy v roce 1955. „Jen si to představte, jeho děda, když se vrátil z války (z první světové), prohrál věno své ženy v kartách! Za týden! A od jeho syna utekla žena zpátky k rodičům! Nedávno jsem ho potkala na mostě a podíval se na mě jako vrah!“

Když někoho zavřeli, a nemusel vraždit, stačilo, že dal někomu v hospodě do zubů, vědělo o tom celé město, podepsalo se to na jeho rodině, jeho děti to měly na sobě jako skvrnu od sazí.
„To je ten, co byl zavřený,“ slyšela jsem o jednom pánovi celé dětství a koukala jsem po něm se strachem, co zase provede. A když někdo něco ukradl, to jsme také věděli všichni. Potkávala jsem ty zloděje, o kterých si všichni povídali, a přecházela jsem radši na druhý chodník. Nesmím nikdy nic provést, říkala jsem si už jako dítě, byla by to ostuda pro celou naši rodinu, celé město by si o tom vyprávělo, nikdy by na to nikdo nezapomněl, připomínalo by se to mým dětem i jejich dětem…

Nesmím udělat rodině ostudu, v tom jsem měla jasno odmalička. Podařilo se mi to, na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří v dětství asi kolem sebe neměli odstrašující příběhy malého města – nebo měli, ale nepoučili se z nich.
Když otevřu noviny a čtu jména lidí, kteří někoho okradli či podvedli, pokaždé si řeknu, a co čest jejich rodiny? Čest partnera, dětí, rodičů, sourozenců? To těm podvodníkům není hanba, že pošpinili svoji rodinu? Jak to, že jim nevadí, že udělali hanbu svému jménu?

A zaráží mě, že je jich čím dál víc! Tenhle vzal úplatek, a ne jeden. Jiný ukradl milion, a ne jeden. Tamten přejel člověka, nepomohl mu a ujel. Funkcionář rozhodl ve svůj prospěch, a ne jednou. Někdo je právník, ale získal titul podvodem. Ženy, které pracují v bankách, převádějí na své účty peníze, které nejsou jejich. Prodavačky okrádají majitelé obchodů.

Jak je možné, že se všichni tihle lidé nestydí pošpinit čest své rodiny? Jak to, že jim nevadí, že na své jméno vylijí kýbl hanby? Jak musí být jejich rodinám, když se dozví, že jejich blízký příbuzný je ve vazbě, protože kradl, podváděl a lhal? A dozví se to nejenom jejich rodiny, dozví se to doslova miliony lidí.

Ta ostuda, říkám si, a napadá mě, když v mém dětství někdo něco provedl, dozvěděla se to celá ulice, vesnice nebo město a na jeho zločin, malý či velký, už nikdy nikdo nezapomněl. Dneska se to dozví z televize během několika minut celý národ a žádná skvrna od sazí na nikom neulpí. Zločin zevšedněl a čest rodiny přestala existovat.
Snad je to jenom dočasné.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1