Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová DOJÍŽDĚNÍ: Hulvát.

Jízda ve vlaku je inspirující. Pokud kolem sebe koukáte, jako to dělám já. Vyplatí se mi to. Na první pohled poznám člověka, pro kterého je cestování vlakem mimořádnou záležitostí a stejně tak poznám dojížděče. Poznávám své spolucestující, a poznávám i sebe a to není na škodu ani v mých šedesáti letech.

Jednou v zimě jsem podupávala na nástupišti na Hlavním nádraží a čekala na rychlík do Kolína. Byl vypravovaný ze Smíchova a přijížděl vždycky na čas. Tentokrát naskočilo na tabuli výjimečně zpoždění. 10 minut.
My, protřelí dojížděči, jsme koukli na hodinky. Sakra. Právě teď vyjíždí vlak na Kolín z Masarykova nádraží! Kdybychom to věděli, tak tam z Hlavního nádraží přeběhneme a teď už sedíme ve vyhřátém pantografu a blížíme se k domovu!

Přituhlo ještě víc a zpoždění se zvýšilo na 20 minut. A přesně ve chvíli, kdy první z nás začali z nástupiště promrzlí odcházet, se ozvalo hlášení, že rychlík přijíždí. Sedly jsme si se známou do vytopeného kupé, a když jsme se trochu zahřály, chtěly jsme si sundat kabáty. V tu chvíli k nám vrazil udýchaný chlap, nepozdravil, nezeptal se nás, jestli je v kupé volno, což dělám, i když v kupé sedí jeden cestující, nahrnul se k oknu, otevřel ho, stáhl ho až dolů a pak u něho stál a hlasitě funěl.

Podívaly jsme se po sobě. Hulvát! Co sem pouští zimu? To se nám snad zdá?! My jsme jak rampouchy, a on větrá?! Ano, mohly jsme si přesednout, ale nechtělo se nám z kupé odcházet a tak jsme si kabáty nechaly na sobě, chlápka jsme nepřátelsky pozorovaly a intenzivně jsme mu vysílaly rozkaz, aby už to okno konečně zavřel, což ho ani nenapadlo.

Když se vydýchal, žuchl těsně vedle mě, až jsem se zhoupla na sedadle. Začal se otírat kapesníkem a nepřestával funět. Okno zavřel, až když se rychlík rozjel, ale to my už byly znovu tak zmrzlé, že jsme zůstaly až do Kolína sedět v kabátech.

Tohle jeho hulvátství jsme mu celou cestu neodpustily, a když jsme z kupé odcházely, provrtaly jsme ho zlými pohledy. Zazubil se na nás a řekl na shledanou.
Neodpověděly jsme.

To máš za to, řekly jsme si spokojeně na nástupišti a s hlavami hrdě vztyčenými jsme přešly kolem jeho okna…Druhý den jsem si ráno koupila novou týdenní jízdenku. Došla jsem na nástupiště, a protože rychlík měl ještě dvě minuty čas, dávala jsem si jízdenku do pouzdra a vtom jsem s hrůzou zjistila, že mi paní pokladní vystavila týdenku od pondělí do pátku, zatímco já ji potřebovala i na sobotu a neděli. Byla to moje chyba, samozřejmě, neupozornila jsem ji na to a nevšimla jsem si, že platím méně.

A tak jsem „utíkala“ k pokladnám. Paní pokladní byla ochotná, jízdenku mi vyměnila, mezitím můj rychlík přijel a byl připravený na třetím nástupišti k odjezdu, a já „utíkala“ zpátky po schodech do podchodu, z posledních sil jsem vyběhla na nástupiště, a tam mě naštěstí zahlédl pan průvodčí, počkal, až nastoupím a teprve potom mávl na pana výpravčího…

Vrazila jsem do prvního volného kupé, kde seděla paní kolem čtyřicítky a četla si, hodila jsem tašku na sedadlo, otevřela jsem okno, stáhla ho až dolů, a pak jsem u něho stála a oddychovala, jako kdybych právě doběhla maraton.
Vlak se rozjel, studený vzduch mi šlehal do zpoceného obličeje, a když jsem se trochu vydýchala, okno jsem zavřela a žuchla jsem na sedadlo kousek od paní, která naštvaně sykla a dívala se na mě nepřátelsky až do Prahy.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1