Autorka: Irena Novotná

Studovat klasickou filosofii není rozhodně procházka jarní loukou, ale přesto v konci má člověk pocit, že chápe jemně nuance mezi pojmy a dokonce s nimi počítat v krásné literatuře klasiků či v dalších filosofických rozpravách. Věnujme se tedy krásným dílům a najděme vnitřní rovnováhu spolu s antickými autory.

Etika Nikomachova od autora Aristotela.

Rozhodně to není jednoduché čtení a uspět u zkoušky není též jednoduché. Až poté, když opadne strach, stres, děs, najednou člověk zjistí, že mu Aristoteles přispěl k novému pohledu na lidské vlastnosti, činy a jednání. A to je teprve začátek. V dalších obdobích se budou filosofové a teologové o Aristotela přít, že to bude otřásat samými základy filosofie.Tomáš Akvinský a jeho učitel Albert Veliký tím zápasem prošli.Konečně to byli právě ti, kteří se v období scholastiky pokoušeli překládat zachovaná Aristotelova díla a psát k ním sáhodlouhé komentáře. A našli se i tací, kteří je kritizovali za nezvládnutou latinu. Ale to jen tak na okraj.

V díle Etika Nikomachova Aristoteles rozvíjí otázku ctnosti a rozvíjí téma, které bylo nejpřednějším tématem antické atiky, totiž vztah mravnosti a blaženosti. Blaženost ztotožňuje s mravně dobrým životem. Chválíme ctnost, velebíme však blaženost – tak praví Aristoteles.

Blaženost ztotožňuje s mravně dobrým životem. S blažeností spojuje délku života.Kdo zemře brzy, praví, toho nemůže zvát blaženým, a rovněž ani toho, koho postihne osud jako trojského krále Priama. O osudu krále Priama se dočteme v Homérově eposu Illias. A jak projíždíme tyto statě, začínají se nám na stole vršit knihy. To je normální, pokud se chceme ponořit do souvislostí;jedna kniha, která ukazuje na hromádku dalších nestačí, abychom mohli v konci s uspokojením zvolat – heuréka.

Co je to blaženost?

My takový pojem používáme málokdy, protože pokud nejsme Aristotelem řádně poučeni, nedokážeme k němu najít výstižný obsah. Možná, že bychom o blaženosti mohli mluvit, když se dobře naobědváme, popijeme skvělé víno. zapálíme si dobrý doutník a v tichu jarní přírody se kocháme pohledem na kopce, které se tyčí před našimi zraky. V souvislosti s blažeností Aristoteles mluví o plnosti života. Plnost života – to je známo z Kristova odkazu -abychom žili život v plnosti. Trvalost.říká Aristoteles, je pro blaženost podstatná.Proto s ní spojuje délku života.

Co je to ctnost – co je blaženost? To je otázka!

Takže, shrňme si, že blaženost je činnost rozumové schopnosti člověka v jejím nejlepším stavu. Pojem blaženosti předpokládá pojem ctnosti. V této souvislosti pak musíme myslet na lidskou duši. Tělo a duše, praví Aristoteles, vytvářejí jediný celek, tak jako vosk a jeho tvar. Duše je první skutečnost těla, bez níž by tělo nebylo tělem. Určitě by se v současné době kolem tohoto poznání rozvířila velká diskuse. Proč ne? O duši jsme dlouho nemluvili, mnoho lidí v ní nevěří a možná, že o nějaké poznatky nestojí.

Chceme-li duši však duši prozkoumat, musíme vycházet z jednotlivých činností člověka. Ve svém díleDe anima(O duši), rozlišuje mezi vyživováním, vnímáním, myšlením, žádostivostí a schopností měnit místo. Každé z těchto schopností odpovídá jednaarété – morální ctnost.Vyživování a vnímání člověk sdílí s rostlinami a zvířaty, myšlení a žádostivost je vlastnost lidská. Aristotelés vychází z duševního konfliktu podobně jako Platón. Nezdrženlivý člověk nahlíží, ví, co měl dělat, ale místo toho, aby podle skutečného vhledu jednal, ztroskotá na protichůdných tužbách a emocích.

Osobně mi to připomíná jeden známý konflikt, který je uvedený v knize Genesis, 3. kapitola. Moje oblíbené téma – musím to zařadit.

Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. Atenřekl ženě: Tak-liž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;
Ale o ovoci stromu, kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.
I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí!
Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
Viduci tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.
Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a nadělali sobě věníků.
A v tom uslyšeli hlas Hospodina Boha chodícího po ráji k větru dennímu; i skryl se Adam a žena jeho před tváří Hospodina Boha, u prostředního stromoví rajského.
I povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?
Kterýžto řekl: Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se.
I řekl Bůh: Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti zapověděl?
I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal,aby bylase mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem.
I řekl Hospodin Bůh ženě: Což jsi to učinila? I řekla žena: Had mne podvedl, i jedla jsem.
Tedy řekl Hospodin Bůh hadu: Že jsi to učinil, zlořečený budeš nade všecka hovada a nade všecky živočichy polní; po břiše svém plaziti se budeš, a prach žráti budeš po všecky dny života svého.
Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.
Ženě pak řekl: Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti, a pod mocí muže tvéhobudežádost tvá, a on panovati bude nad tebou.
Adamovi také řekl: Že jsi uposlechl hlasu ženy své, a jedl jsi z stromu toho, kterýžť jsem zapověděl, řka: Nebudeš jísti z něho; zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého.
Trní a bodláčí tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní.
V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.

Zdrženlivý člověk prožívá stejný konflikt, ovšem v jeho případě nakonec uposlechne rozum. Je tedy nutné, praví Aristoteles, že je nutné rozlišovat mezi rozumem a žádostivostí, ale podle Aristotela nic nenasvědčuje tomu, že žádostivost je nerozumná. A proto rozlišuje mezi dianoetickými žádostmi (schopnost duše, která má logos; vyjádření rozmanitosti duše; teoretické znalosti a jednání) a etickými ctnostmi.

Etická ctnost

Slovo etický pochází od řeckého slova éthos, které je definované jako vlastnost nerozumové schopnosti duše, která dokáže následovat schopnost rozumovou. Etická ctnost nám není dána od přírody. Sice disponujeme přirozenou výbavou, ale všechno záleží na tom, abychom ji tím správným způsobem rozvíjeli. Etická ctnost je srovnatelná s uměním, kterého nabýváme cvikem. Tedy, abychom se stali spravedlivými a statečnými, musíme nejprve spravedlivé a statečné skutky vykonat. Podle Aristotela, nemůže nikdy etická ctnost záviset výlučně na autonomním individuu. Aristoteles sází na výchovu a tím i panujících mravů a zákonů. Jenže, z toho přirozeně plyne obava, že se dostáváme ke krajně konzervativní etice a pohybujeme se v kruhu: spravedlivými jsme tehdy, když konáme spravedlivé činy, ale abychom mohli být spravedliví a vykonat spravedlivý skutek, musíme být již spravedliví.

Hledání středu

K oblasti, v níž má etická ctnost nalézt střed, náleží především emoce. Emoce sdílejí společný rys, a to, že je provází libost a nelibost, které hluboce ovlivňují naše chování. Pokud se chceme správně rozhodnout, musíme těmto emocím vykázat přirozené místo. Etická ctnost odráží stav žádané schopnosti, která zakládá správné rozhodnutí, a to tak, že zaručuje správnou emocionální reakci. Pojem etické ctnosti předpokládá pojem mravního poznání, které říká, co je v daném případě správné.