Romeo a Julie navždy s námi, nebo proti nám?

Autorka článku: Irena Novotná Následující příběh je fiktivní, stejně jako osoby v něm vystupující. Jádrem příběhu je, co z nás dělá podvědomí uhoněného času a jakým přínosem jsou pro nás příběhy, které nás smí zlidšťovat. Povídka je v ich- formě.

Už to tak bývá, že se lidé scházejí a rozcházejí a čas plyne, až znehybní rozbouřené city a zbude často nejasná a nejistá vzpomínka, která občas propluje hlavou a je zahnána úsměvem – však se nic nestalo. Ale ono se vždycky stane, věřte tomu. Lidé v tom uhoněném čase dokáží zahnat tak vzácný cit, který je dán jen člověku a usmívají se nad zamilovanými filmy či milostnými romány, jako že to něco staromódního, že to do naší doby nepatří, že dnes je všechno jinak, ale láska, která se v člověku zažehne je tak stejná, jako byla před stoletími a desetiletími, ten nevídaný cit, který si žádá celého člověka k sebeodevzdání, a často i velké činy, aby se láska zachovala a nikdo jiný ji nemohl přemoci, zahnat, zničit a způsobit lidem věčný žal, protože ten vždycky zůstává v srdci za zmarněnou láskou. Také se stává, že se lidé přestanou milovat, protože je zláká svět k užívání si a odcházejí za zábavami, aniž by pozorovali, jak ten velký cit pomalu ochládá a že věci, které dělali se zaujetím, dělají už automaticky, aby udrželi domácnost, popřípadě rodinu kvůli dětem a mluví jeden k druhému bez zachvění v hlase, jak jsou zvyklí mluvit s kolegy v práci, s příbuznými, se sousedy. A jednoho dne se proberou a pohlédne jeden druhému do očí. Je konec, pomyslí si, a co bude dál: Ještě se dostaví vzpomínky, ale ty se rozplynou, někdy i zabolí, ale copak je možné vrátit minulost? Zažehnané lásky – to je velká ztráta. To je neporozumění daru lásky.

Tyto myšlenky mne napadaly, když jsem byla oslovena dcerou mých přátel, zda bych ji nepomohla dát dohromady referát o veronských milencích Romeovi a Julii. Upozornila mne, že stačí jedna A4 stránka. Prý není třeba to nějak rozpatlávat, jen tak nějak napsat obsah, pár slov o Shakespearovi a co si o tom má myslet. Dívenka už gymnasium pomalu dokončovala, dělala na mne dojem, že má už všechno v paži, jak se říká mezi mladými a že se jedná o formalitu. Podotkla jsem, že žádná školní práce není formalita, a když se míní hlásit na Filosofickou fakultu, pak se musí připravit na to, že takových prací, kterým se říká seminární práce, bude přehršel. Kromě toho, klasika je klasika a spíš v té by měla mít už nyní jasno.

„Já jsem ale slyšela, že se Shakespeare inspiroval od Ovidia Nasa básní v Proměnách Pyramus a Thisbé a že se možná ten příběh s Romeem a Julií nikdy neodehrál.“

„A není to jedno? Ať to byl Ovidiův nebo Shakespearův příběh, je to příběh o lásce a ty se máš k němu vyjádřit. Který se ti víc líbil?“

Usmála se a pokrčila rozpačitě rameny.

„Já jsem to nečetla,“ přiznala se, „mně jde jen o tu seminárku.“

Pomyslela jsem si, že osvětlování tajů lásky není nyní mým úkolem, ale spíš buď jejím úkolem, nebo úkolem jejích rodičů a já jsem v podstatě cizí člověk, nepřísluší mi, abych se pletla jejím rodičům do výchovy a že byl na mne vložen přetěžký úkol, protože já sama nevím, jak bych ten velký příběh zkrátila na jednu stranu A4. Doznala jsem sama před sebou, že Romeo a Julie je velký příběh, který nebyl opomenut žádným následujícím stoletím a asi se ve škole chce stručný popis.

Zřejmě jsem se nějak odmlčela a to ji znervóznilo.

„Tak jak to napíšeme,“ řekla podrážděně. Já to musím zítra odevzdat a už je večer. To budeme psát celou noc?“

„ Tak já to za tebe psát nebudu, to by byl podvod. Nebo sis to tak představovala?“

„Jo, tak jsem si to představovala,“ řekla rázně.

„Tak to uděláme tak, že já ti dám teď text k dispozici, ty se do něho začteš a pak to napíšeme spolu, nějak to dáme dohromady:“

„Ježíšmarjá,“ zvolala, když jsem ji vyndala z knihovny útlou knížkou,“ to je tlustá kniha, to budeme týden a já kvůli vám dostanu pětku.“

V tom zazvonil telefon. Volala její matka.

„Ahoj, tak co, už to máte hotové?“ zeptala se.

„Teprve čteme, protože ona to ještě nečetla.“

„Je půl desáté. Proboha, to nejsi schopná dát takovou blbost dohromady na jednu stránku?“

Raději jsem neoponovala, protože jsem se nechtěla hádat.

„Tak ji pošli domů a já to s ní dám dohromady. Můžeš mi vysvětlit, za co máš ten doktorát?“

Zlost v jejím hlase se stupňovala a já mlčela. Měla jsem se ohradit? Dodnes to nevím. Dívenka se uraženě zvedla a odešla. Nezapomněla bouchnout dveřmi.

Za několik dní jsem ji potkala a zlobně mi oznámila mi, že dostala pětku kvůli mně. Bylo mi ji líto, protože měla oči opuchlé od pláče. Ještě ten den zazvonila u dveří její matka, moje kamarádka, podle výrazu její tváře jsem pochopila, že bývalá.

„Já jsem na tebe tak spoléhala. Holka je pomalu před maturitou a teď má pětku ze seminárky. Ani ji nesmí opravit. A to všechno kvůli tvým pitomým zásadám. To je snad problém na jednu blbou stránku napsat stručný obsah toho příběhu, tak staromódního, zbytečného, nesmyslného?“ Ještě chvíli ječela na chodbě a sousedé vystrkovali hlavy ze dveří, co se děje.

Rozhodně, i když nějakou dobu o mně mluvili s despektem, protože moje bývalá kamarádka kdekomu pomáhala z problémů, byla totiž právnička, měla u nich velké slovo a já jsem nebyla schopná něco pro ni udělat.

Uběhl nějaký čas a ozval se zvonek u dveří. Šla jsem otevřít. Před dveřmi stál soused, který bydlí v posledním patře, starý pán a podával mi kytici krásných růží.

„Mohu dál?“ zeptal se.

„Jistě, pojďte dál. Děkuji za kytici, ale to jste neměl.“

Nabídla jsem mu místo k sezení a on se rozhlížel po pokoji.

„Mohu vám uvařit kávu či čaj?“ zeptala jsem se.

„Ale s ničím se nedělejte, Já jsem za vámi přišel, abych vám poděkoval. Víte, já jsem vyslechl od paní doktorky celý ten příběh se seminární prací a jako bývalý učitel vám chci poděkovat za vaši statečnost. Oni byli i za mnou, ale já jsem řekl, že nemám čas. Nebylo to snadné, nechtěl jsem nikoho urazit, ale takové služby já zásadně neposkytuji. Tak se taky urazili, ale já je nepotřebuji. Mám svého přítele, právníka, a toho zase tak často neobtěžuji. Jsem rád, že jste Shakespeara tímto obhájila. On si zaslouží víc, než jednu stránku A4, zvláště jeho dílo Romeo a Julie. Ale víte co? Já jsem přinesl flešku s filmem od Zeffireliho. Mladá je teď sama doma, co kdybychom ji pozvali na malé představení?“

Úplně mne dostal. Musela jsem se smát.

„To je nápad,“ řekla jsem,“ jen jestli bude chtít.“

„To je ovšem otázka,“ odpověděl a vytáhl mobil z kapsy a vyťukal číslo. Chvíli to zvonilo, než to zvedla.

„Drahuško, můžeš přijít na chvíli do 4. patra? Něco pro tebe máme.“

„Jo,“ řekla stručně. Protože jsem seděla blízko, tak jsem slyšela, jak si u toho povzdechla.

Vstal a otevřel dveře, slyšela jsem, jak ji řekl.

„Pojď dál a ničeho se neboj. My se na tebe nezlobíme. Zveme tě do kina. Dostaneš čaj a sušenky.“

Sedla si a on pustil na videu film. Sedla jsem si vedle pana učitele a on vzal mnou ruku do své. Bylo to dojemné, i když jsem ho už viděla, opět jsem cítila to velké kouzlo příběhu, které nemohlo nikoho po celá stoleté po té, co vznikl, lhostejného. Když to skončilo, dívenka vstala a natáhla ke mně ruku, kterou jsem stiskla.

„Odpuste mi, že jsem byla na vás zlá. Teď už chápu.“

„A teď mi řekni, kdo je tvůj přítel, děvče. Ten, který to za tebe napsal nebo ten, který chtěl, abys to napsala sama podle svého citu?“

Sklopila oči.

„Maminka je někdy dost drsná. Má moc práce, to víte, no.“

„Hele děvče, my za tebe nic psát nebudeme, to teda ne, ale můžeš přijít na konzultace, abys nezvorala maturitu. Možná, že to bylo pro tebe velké požehnání, co jsi zažila. I do budoucna. Ta pětka byla z milosti. Už víš, jak člověk platí za podvod. Musíš do svých věcí v života jít hlavně sama. To je pro tebe velké ponaučení. “

Za ztracené přátelství jsem získala nové. Zřejmě se svěřila matce, ta se mi přišla omluvit, omluvu jsem přijala. Ale nic víc. Možná, že i pro mne to bylo ponaučení, že člověk si má přátele velmi opatrně vybírat, zvláště v této době, kdy není na nic čas.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet