Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Nebuď zvědavá.

… budeš brzy stará. Zvědavá jsem odmalička, ale že bych nějak extra rychle stárla, se říct nedá. Nedávno jsem šla se psem a u našeho domu stál mladík. Když na někoho začal volat, slečno, slečno, neotočila jsem se, proč také. Ale když zavolal, prosím vás, slečno, mohla byste mi odemknout, radostně jsem se k němu vrátila.
„Za to, že jste mi řekl, slečno, vám odemknu ráda. Jsem padesátý ročník!“ Se zájmem si mě prohlédl.
„Ale vypadáte na třicet!“ Hrdě jsem se narovnala.
„Které dveře chcete ještě odemknout?“
Oba jsme se rozesmáli, on vešel do domu a já odtančila na psí procházku. A protože podle toho mladého muže jsem třicítka, nazvala bych svou zvědavost spíše zvídavostí.
Vzpomínám si, jak mě zajímaly některé domy v Kolíně, a kdo v nich bydlí. Možná i proto jsem na začátku osmdesátých let pracovala několik měsíců jako externí pojišťovací agent. Pojišťovala jsem čerstvě narozené děti a měla jsem úspěch. Pracovala jsem tehdy jako nápověda v kolínském divadle, takže mé přemlouvání začalo povídáním o hercích a brzy končilo podpisem smlouvy. Byla jsem velmi úspěšná a mé finanční ohodnocení bylo k nízkému divadelnímu platu příjemné. Ale jenom kvůli penězům jsem to nedělala. Konečně se mi podařilo dostat se do domů, kolem kterých jsem do té doby zvídavě chodila…
Před Velikonocemi jsem jela do Prahy. Když se vlak rozjel, přistoupili dva kluci. Bylo mi jasné, že to nejsou kolíňáci, ale přesto jsem měla pocit, že je znám. Seděli proti mně, povídali si, a když jsem si všimla, že jeden z nich má kalhoty pod kolena, i když venku mrzlo, řekla jsem mu, že je hrdina a začali jsme si povídat. O všem možném. Ve Vršovicích jsem konstatovala, že nejsou kolíňáci a oni přikývli, že opravdu nejsou. Vyzvídala jsem dál.
„Pracujete v Kolíně?“ Podívali se na sebe.
„Ne. Ale jsme v Kolíně s cirkusem.“ A byla jsem doma!
„Tak to jsme kolegové! Já zase dělám v divadle!“
Koncem ledna jsem dostala dva měsíce volání ze svého mobilu zdarma. Vybrala jsem si telefonní číslo maminky a bohatě jsem této nabídky využívala. Koncem března mi přišla esemeska, která mě upozornila, že je poslední týden bezplatného volání a psaní esemesek, abych toho koukala využít. Esemeska mi přišla i poslední den.
„Váš nárok na volání a posílání zpráv zdarma dnešním dnem končí. Děkujeme za využívání služeb.“ To je od nich hezké, řekla jsem si, a i když jsme věděla, že tyto zprávy posílá automat, odpověděla jsem. Moje zvídavost prostě opět zvítězila…
„I já vám děkuju. Bylo to milé.“ Milý automat mi bleskurychle odpověděl.
„Nemáte oprávnění k akci.“ To mě naštvalo. Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! A tak jsem mu poslala další esemesku.
„Nepotřebuju oprávnění k akci. Proč bych nemohla poděkovat?“
I na to znal milý automat odpověď.
„Neznáme klíčové slovo NEPOTŘEBUJU. Zkontrolujte prosím, zda zadáváte SMS ve správném formátu nebo volejte zákaznickou linku.“

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1