Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Intelektuálové.

Když mi bylo kolem dvaceti let, chodila jsem do kina s Jirkou a se Zdeňkem. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let jste mohli vidět v kinech, a to i v Kolíně, doslova lahůdky! Často se nám dokonce sešly dva vynikající filmy v jednom večeru! Na Zálabí, v kině JAS, se hrála jedna lahůdka, a ve Francáku, v kině OKO, se hrála druhá. Chodili jsme od půl šesté do OKA, kde byly nepohodlné, dřevěné lavice, a od osmi jsme šli do JASU, kde byly sedačky měkké.

Když jsme kolem dvaadvacáté hodiny vyšli z JASU, Zdeněk se odpojil a pospíchal domů, do zálabské Ovčárecké ulice, a já s Jirkou jsme šli po mostě přes Labe zpátky do města. Bydlela jsem kousek od mostu, v Husově ulici naproti knihovně, a Jirka musel až na sídliště.

Vyšli jsme tedy z kina, Zdeněk se s námi rozloučil, zapálil si cigárko, splynul s davem lidí a my s Jirkou se rozešli k mostu. Měla jsem většinou plnou hlavu filmu a nikdy se mi moc mluvit nechtělo, ale intelektuál Jirka chtěl většinou to, co jsme právě viděli, rozebírat.

„Škoda, že nebyl barevný,“ řekl jednou, a já se na něho překvapeně podívala.
„Byl barevný!“ Zastavil se s nezapálenou cigaretou v ruce a zakroutil hlavou. „Nebyl!“ „Byl.“ „Nebyl!“ „Byl.“
Nasupil se a rozčileně si zapálil. Já, tehdy ještě nekuřák, jsem ho pobaveně pozorovala, přesvědčená o své pravdě.
„Já ho viděla barevný.“

Ušli jsme pár kroků, Jirka řekl, ty seš blbá, a pak už nepromluvil. U našeho domu zahučel, ahoj, a houpavým krokem, v oblaku cigaretového dýmu, mizel směrem k náměstí…

Od té doby jsem se setkala s mnoha intelektuály, a situace se nezměnila. Já nerozuměla jim a oni nechápali mě. Ale jedna věc byla zajímavá. Když jsem se omylem nachomýtla do jejich společnosti a chvíli poslouchala jejich debatu, které jsem nerozuměla, pokaždé jsem si počkala na vhodnou chvíli, a pak jsem vhodila do ringu primitivní téma, jako například sraz spolužáků po mnoha letech. A vždycky se všichni intelektuálové chytili! Začali mluvit o srazech a já jim konečně rozuměla.

Jednou jsem šla z podobné společnosti a můj přítel mi s úsměvem řekl, nebýt tebe, tak by se ani nepobavili…
S intelektuálem – dramaturgem jsem se setkala i v Činoherním klubu. Před lety si chtěl ode mě něco přečíst, tak jsem mu dala knihu, která mi právě vyšla, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU.
„To je stejně zajímavé,“ řekl mi druhý den. „Jak ty dokážeš jednoduchými slovy napsat tak silný příběh. Já to měl do půlnoci přečtené.“

Vzala jsem to jako hodně velkou poklonu a od té doby jsem se s ním občas opatrně bavila. Sice jsem mu někdy nerozuměla, ale většinou jsme se domluvili.

V červnu, před dovolenou, jsme spolu mluvili o jednom jménu a mě zajímalo, jak asi vzniklo.
„Mám doma takovou knihu, kde je všechno o původu jmen a tak podobně, podívám se ti,“ nabídl se mi a já byla ráda, doma totiž mám jenom takovou obyčejnou knihu o jménech, JAK SE BUDE JMENOVAT, kterou jsem si pořídila před víc jak pětatřiceti lety. „A co to je za knihu,“ zeptala jsem se zvědavě a on mávl rukou.
„Taková obyčejná kniha o jménech, jmenuje se, JAK SE BUDE JMENOVAT.“
Zhrozila jsem se. Proboha?! Poprvé v životě jsem se shodla s intelektuálem! Uf! Doufám, že to bylo naposledy.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1