Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Jak jsem měla volno .

V Činoherním klubu jsem jedna nápověda, ale občas mám volno, i když minulá sezona byla hodně náročná. Vlastně jsem od loňského září pořád jenom jezdila z Kolína do Prahy a zpět, ve vlaku jsem dělala korektury, v televizi jsem se dívala jenom na zprávy a ve středu na svůj oblíbený pořad Pošta pro tebe, jezdila jsem na besedy po celé republice, psala jsem po nocích, a tak se nedivte, když jsem se dozvěděla, že bych měla mít v červnu volno, že jsem zajásala.

Konečně doženu všechny resty! Koncem května jsem si vytiskla tři hustě popsané listy s názvem ÚKOLY ČERVEN, a když jsem si je spokojeně pročítala a říkala si, co udělám teď a co později, zazvonil mi telefon. Režisér z Činoherního klubu, Ondřej Sokol.
„Co děláš, Irenko? Píšeš teď nějakou knihu?“ A mám po volnu, řekla jsem si.
„Co se stalo? Nějaký záskok?“ Uklidnil mě, že se nic neděje a znovu se mě zeptal, jestli teď píšu nějakou knihu.
„Zrovna jsem jednu odevzdala, a na tu podzimní mám čas do září.“ Sotva jsem to dopověděla, věděla jsem, že mám po volnu.
„Irenko, my teď zkoušíme Dolly a potřebujeme nápovědu.“
Ne! Ne! Ne!
„Ondřeji, ale já mám teď konečně volno a…“ Přerušil mě.
„Ivanka dělá Dolly a moc tě prosí!“ Zaváhala jsem. S Ivanou Chýlkovou se máme rády… Ondřej moje zaváhání poznal.
„A já tě taky moc prosím! Všichni tě prosíme!“ Vzdychla jsem si.
„Na jak dlouho?“ „Na čtrnáct dní!“ „Co soboty?“ „V sobotu zkoušet nebudeme.“ „A od kolika se bude zkoušet?“ „Jako v Činoheráku, od deseti do dvou.“ „A kde zkoušíte?“ „Ve Švanďáku!“

Rychle jsem přemýšlela. Švandovo divadlo?
„Tam mi jede od nádraží devítka?“ Na druhém konci se ozval vítězný křik.
„Ano! Devítka! Staví přímo před divadlem! Hurá! Ptá se na tramvaj! Bere to!“ Vzala jsem to. Co na tom, že ze čtrnácti dnů byl měsíc a zkoušelo se od devíti hodin do patnácti, někdy i do šestnácti, a to i v sobotu. Stálo to za to, bylo nás tam z Činoherního klubu víc a bylo milé, když jsme se potkávali a věděli jsme, že jsme „z jedné líhně“.

Poprvé v životě jsem byla při zkouškách muzikálu, poznala jsem osobně Naďu Urbánkovou, Yvonne Přenosilovou, Josefa Cardu, Kryštofa Hádka, Jana Medunu, Simonu Babčákovou…

Bylo to náročné, ale příjemné, a i když jsem resty nedohnala, nelitovala jsem. A to nebylo všechno. Šla jsem jednou z kolínského nádraží a zazvonil mi telefon. Pořádně jsem nerozuměla, kdo to je, ale bylo mi jasné, že nějaká redaktorka se mnou chce udělat rozhovor. Domluvily jsme se, že mi pošle email, a když jsem došla domů, už na mě čekal. Nebyl to rozhovor pro noviny. Chtěli o mně, jako o nápovědě, natočit reportáž pro NOVU, do VÍKENDU. Že by se mnou nejdřív natočili rozhovor a pak by mě natočili i při zkoušce, jak napovídám. Druhý den jsem se zeptala Ondřeje Sokola, ten souhlasil a tak televizní štáb za dva dny dorazil do Švandova divadla, natáčeli tam asi dvě hodiny a další den jsme se ještě sešli v Činoherním klubu a tam se natáčelo další hodinu.

Tenhle materiál sestříhali do osmiminutové reportáže a výsledek jsem viděla v pondělí večer, 6. září 2010, v pořadu Víkend, kde byly představovány zajímavé profese a mezi nimi byla i jedna nápověda, která měla mít v červnu volno a chtěla dohnat všechny resty, ale místo toho napovídala při zkouškách muzikálu, Hello, Dolly!

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1