Povídka: Třezalka,

Autorka: Irena Novotná

Milující člověk si myslí, že se ho od milované osoby nemusí dočkat ničeho zlého, ale v tom svém ukolébání si neuvědomuje, co si vlastně myslí. A pak přijde chvíle, kdy se to dozví …

I.

Jana si najednou uvědomila, že zapomněla říci Standovi, aby si koupil třezalku na žaludek. Už ho to dlouho zlobilo, ale nevzpomněla si, aby ji koupila. Zavolala mu na mobil a uslyšela docela zřetelně, jak Staník někomu říká: „To je zase ta Jana.“ Málem jí vypadl mobil z ruky. Zřejmě si to neuvědomil, že to mohla zaslechnout a hned na to se jí zeptal hlasem, kterým s ní vždycky mluvil, co potřebuje.

„Já nic, jen jsem ti chtěla říci, abys koupil třezalku. To je dobré na tvůj žaludek.“

Poděkoval ji, vysvětlil ji, že bere už léky, že byl u doktora. Jako obvykle se rozloučili a ona těžce dosedla do křesla. Bůh ví, s kým tam byl a před kým to řekl, pomyslela si. Třeba nevěděl, že ho může slyšet a byl zřejmě o tom i přesvědčen, když s ní pak mluvil svým obvyklým tónem, jakoby se nic nestalo. Ale ono se stalo. Uvědomila si, že třeba o ní nemluví hezky před jinými lidmi. Možná, že jiná žena, kdyby se dostala do takové situace, by přemýšlela, jak to dál řešit. Přerušit vztah? Vykašlat se na něho? A co to pomůže? Určitě jsou lidé, kteří se baví na její účet a mezi nimi hlavně on. Je tu spíš otázka, proč s ní vůbec je. A co je to za lidi? Třeba je znám, pomyslela si. A čím více o tom uvažovala, tím víc se prohlubovala rána a s ní smutek. Vracely se ji vzpomínky na chvíle, které nemusel s ní prožívat stejně. Třeba to byla všechno jen faleš, ale proč? Proč se spolu scházeli? Proč jí vyznával lásku? Smutek jí zahalil jak hustý závoj. Nejsme na stejné vlně a nikdy jsme nebyli, zkonstatovala pro sebe a raději se obklopila tím, co ji těší, aby se z toho vězení dostala.

Jak se mu podívám do očí, pomyslela si, a jak on mně, nebo bude předstírat, že se to nestalo? Je to konec, nebo budeme hrát to divadlo dál?

II.

Čas rány neléčí, řekla si po týdnu, když se nemohla zbavit toho tísnivého pocitu. Dívala se na západ slunce a bylo to stejné, jako když v ní zapadal pomalu pocit jistoty, krásných citů, všechno to, čeho si cenila nejvíce. Až zapadne slunce, pomyslela si, zapadne i to všechno pěkné a já si už nevzpomenu na nic hezkého. Budu oddělená od lásky, která se nemůže ani změnit na přátelství a když přijde, když zavolá, nebudu schopná zachovat klid. Je jasné, že už nebudu nikdy v pohodě. Nebude nikdo, na koho budu čekat a o kom budu přemýšlet. Nebudu mocna naladit svůj hlas, až bude se mnou mluvit a říci něco důvěrného, protože mu už nevěřím. Tolik toho už nebude, ale přijde něco nového. Zbavená citů se nastolí rozum a já uvidím celou tu lásku v její nahotě a možná i ošklivosti. Bylo devět hodin, když zazvonil mobil. Zachvěla se jí ruka, když ho brala. Byl to on.

„Prosím?“ řekla.

„Ahoj Jani, nezlob se, že ti volám tak pozdě, asi jsem tě vzbudil.“

„Ne, nevzbudil. Četla jsem si.“

„Takže se nezlob, že tě ruším. Byl jsem se svými známými na večírku, blízko tebe a tak jsem si řekl, že bych se na chvíli stavil.“

„Proč ne? Klidně se zastav.“

„Stalo se ti něco?“

„Nestalo, proč.“

„Máš jiný hlas.“

„No, já jsem se zahloubala do četby, asi jsem se úplně odstavila z reálu.“

Zasmál se.

„Tak já hned přijdu.“

„Dobře.“

Ukončili rozhovor obvyklým ahoj a ona se rychle oblékla a poklidila pokoj. Zvláštní, už nebyla vůbec rozrušená, jako dřív, když se ohlásil, že přijde.

„Asi tě už nemiluju,“ řekla sama sobě nahlas.

III.

Zazvonil a ona šla klidně ke dveřím a odemkla. Opíral se o rám a díval se na ní. Nebyl opilý, ale vypadal nějak jinak.

„Pojď dál,“ řekla a uvolnila mu místo, aby mohl vstoupit do předsíně.

„Co děláš?“ zeptal se a jeho oči padly na její pracovní stůl.

„Nic, jen jsem si četla. Dnes nepracuji,“ řekla rádoby žertem.

„Někdo ti ublížil? Vypadáš smutně,“ řekl a objal ji a políbil.

Polibek mu vrátila a pohladila ho po vlasech. Necítila k němu odpor, ale spíš v tu chvíli lítost, že to všechno mezi nimi nechala spadnout do hlubin. Mohla ještě líp hrát, aby proboha nebyla zase sama. Ne, tak se nesmí uvažovat.

„Posaď se, uvařím ti kávu,“ řekla.

„To bych byl rád,“ odpověděl.

Prostřela stolek, postavila doprostředka jako vždycky cukřenku a vytáhla „jeho“ hrnek a v kuchyni postavila konvici s vodou na sporák, jako vždycky.

„Jak jste pobavili?“ zeptala se, když nesla vařící vodu v konvičce, kterou před roky koupila kvůli němu.

„Ušlo to. Kamarád měl narozeniny, pozvali mně.“

„A znáš ty lidi už dlouho?“ zeptala se.

„Jo, dlouho,“ odpověděl a zamíchal cukr do horké kávy.

Hledala nějak příležitost, aby se dozvěděla, jestli jsou to titíž lidé, kteří byli s ním, když mu říkala o té třezalce. Ale on zabočil na jiné téma.

IV.

Odtloukla půlnoc a on se neměl k odchodu. Možná, spíš docela jistě čekal, že mu nabídne nocleh, aby se nemusel vláčet v noci tak daleko domů. Tramvaje už nejezdí, to věděla dobře. Rozhodně neměla chuť jít s ním do postele. Vyndala z ledničky nenačaté víno a postavila ho na stůl.

„Ne, já nebudu, jsem hrozně unavený a to víš, ten můj žaludek.“

„Ano, vím,“ usmála se.

„Nemohl bych přespat tady?“ zeptal se. Podívala se na něho lítostivě, až jí slzy vstoupily do očí.

„Co se proboha s tebou děje?“ zeptal se a vstal. Setřel jí slzy a políbil ji.

„Dej mi ještě pár minut, chtěla bych se tě na něco zeptat.“

„Jistě, ty můžeš všechno,“ objal jí a hladil po vlasech.

Zhluboka se nadechla.

„Víš, jak jsme ti tenkrát volala kvůli té třezalce, slyšela jsem to, co jsi řekl.“

„Co jsem řekl?“

„To je zase ta Jana.“

Povzdechl si.

„Uvědomil jsem si, že jsi to mohla slyšet.“

„Hodně mne to zranilo. Nevím, co s tím. Nečekala jsem to.“

Sedl si do křesla a dal si hlavu do dlaní.

„Kdo tam byl? Tvoji kamarádi?“

„Prosím tě, nemohli bychom to probrat jindy? Jsem hrozně unavený.“

Rozestlala postel, vyndala mu jeho pyžamo a usmála se na něho. Padl na postel.

„Jsem pitomec, Jano. Pochop to, nezlob se, odpust mi. Kdybych ti to vysvětloval, už by to dál mezi námi nešlo.“

V.

Ráno mu připravila snídani, uvařila dobrou kávu, jakoby se nic nestalo. Díval se na ni, jak se kolem něho pohybuje.

„Měl jsem pocit, že všechno mezi námi skončilo, když jsem si uvědomil, že jsi to mohla slyšet. Ty jsi určitě nikdy neřekla o mně křivé slovo. Promiň, já jsem tě pomlouval.“

„Ale proč?“

„Jsem ješitnej pitomec.“

Nechtěla už o tom mluvit, aby se situace ještě víc nezhoršila. Mlčela. Ukrojila mu koláč a dala na talířek. Ukrajoval ho po kouskách lžičkou. Sedla si naproti němu a popíjela kávu. Neulevilo se jí, i kdyby si sypal popel na hlavu do večera. Raději mlčela.

„Co s tím uděláme?“ zeptal se.

„Nic. Co bychom dělali? Prostě se to stalo a možná, že jsem na vině já sama. Nebo oba. Něco mezi námi visí a nemluvíme o tom. To není správné. Nikdy jsme nemluvili o lásce, jen jsme konstatovali, že mezi námi je. Možná, že jsme se měli jeden druhému víc svěřovat a mluvit o obyčejných citech, třeba i to, co nás štve, nebo mrzí.“

„To jsme měli. A víš, co mne ta tobě nejvíc vadí, Jano? Že ty jsi taková intelektuálka, že ti jdou běžné životní věci kolem hlavy, ale ne do hlavy. Já jsem obyčejný chlap. A ty chlapy nechápeš. Ty si žiješ v tom svém světě a mně do něho nepustíš. Nemám platný pas.“

Rozesmála se.

„Promiň, já jsem nevěděla, že mně tak vidíš.“

„No, a o tom to je. Tolik let spolu chodíme, spíme, ale mlčíme. Já mám strach, abych se tě nějak nedotknul, a ty zase nevíš, jak mi říci, co si o mně myslíš.“

„Ale já si o tobě nic nemyslím.“

„No, to je vůbec to nejhorší, vždyť ty mne doopravdy ani neznáš. Nechceme si rozumět. A já bych si s tebou rád povídal o úplně obyčejných věcech. A víš co? Vezmete to zase od začátku.“

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám.“

Vstal, zvedl ji ze židle a objal ji.

„Doufám, že to dokážeš být se mnou v reálu, a doufám, že já to dokážu být s tebou v tvé krásné pohádce v duhové bublině.“ Už to nikdy nebude jako dřív, pomyslela si a on ji políbil a vyběhl do krásného podzimního rána. Snad už to nebude stejné, jako dřív, pomyslel si.

Autorka: Irena Novotná