Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová SPISOVATELKA. Blažené filmy a blažené knihy.

Při tomhle filmu můžete klidně vařit, o nic nepřijdete, četla jsem v kritice na film, Nevěsty na zabití. Vzpomněla jsem si na ni, když jsem šla na nevěsty s pětadvacetiletou dcerou a ta potěšeně přikývla.
„Přesně na něco takového mám chuť.“
Film začal a já se hned po začátku přistihla, že koukám na plátno s blaženým výrazem a Rita zrovna tak. V kině vládla blažená pohoda a vydržela u vlády celý tento blažený film, na jehož konci jsem měla chuť blaženě zatleskat…

Prožít dvě hodiny v blažené pohodě, je to málo nebo hodně? Zapomenout na všechno, co blažená pohoda není, mít blažený pocit nejenom z pohody v sobě, ale i z pohody, která je v divácích kolem vás, jít z kina a vzpomínat na holčičí přátelství, na dětství, na školu, na svatbu a pořád mít ve tváři blažený výraz – to přece není málo!

Proč někdy alespoň jeden kritik nepochválí blažené filmy, které sice nikdy nezískají Oskary, ale způsobují ženám a mužům všech věkových skupin ve tváři blažený výraz, napadlo mě, když jsem na svůj blažený pocit z nevěst na zabití nemohla zapomenout.

A když jsem jednou pozorovala ve vlaku muže, jak s blaženým výrazem čte knihu, která byla na hony vzdálená filozofickému traktátu, uvědomila jsem si, že vedle blažených filmů jsou i blažené knihy. Ale zatímco blažené filmy kritici odstřelí a dávají jim maximálně 20%, blažené knihy ve většině případů ignorují.
Dožiju se toho, že někdy nějaký kritik napíše něco o mých blažených knihách, zeptala jsem se sama sebe a hned jsem si odpověděla. Nedožiješ. Tvoje blažené knihy kritiky nezajímají.

Z tohoto zjištění jsem byla asi pět minut trochu špatná, a pak jsem si přečetla email od čtenářky Dany, která mi napsala z mých webových stránek.
„Chtěla jsem vám poděkovat. Právě čtu vaši knihu „Když je kolo v kufru“ a směju se.“ Poděkovala jsem jí za její smích a ona mi obratem odpověděla.
„Abyste mi rozuměla, mám za sebou těžké životní období. Umřela mi šestnáctiletá dcera a rozpadlo se mi manželství. Vaše kniha je první kniha, kterou po třinácti letech čtu, a nad kterou se směju.“
Čert vem všechny kritiky! Tenhle email bych nevyměnila ani za Nobelovu cenu za literaturu! A dopis od Ludvíka Vaculíka, který mi přišel před Vánoci, ten si zarámuju a pověsím nad počítač! Poslala jsem mu totiž svoji knihu, Když divadlo sundá masku. Jen tak. Jako dárek. Protože ho mám ráda. Protože si ho vážím.

Za několik dnů mi přišla odpověď.
„Vážená paní Fuchsová! Vaši knihu jsem si jedním tahem přečetl. Je to výborně napsané a velice usvědčující: že herci jsou vlastně trochu blázni. Totiž: mají v sobě všechny naše nectnosti jaksi ve větší míře, však proto se asi mohou tak převtělovat. Podivuju se také té řadě knížek, co jste napsala, a po nějaké se poohlédnu. Přeju vám, abyste měla pořád co psát a bavilo vás to!“
Několikrát jsem si to blaženě přečetla a pak jsem šla blaženě psát další blaženou knihu…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1