Povídka: Zeměžluč.

Není nic horšího, než když člověk nemůže najít klíče. Stojí před svým bytem, odkud se line krásná hudba, kterou před odchodem z bytu nevypnul, zpívá kanárek a ta představa, že nemůže dál, je až děsivá.

Zhluboka se nadechnul a oběma dlaněmi se opřel o dveře. Vzpomínal, kam je mohl dát, když všechno prohledal ; auto (ježíšmarjá, mám vůbec klíče od auta? Mám.), kapsy u bundy, u kalhot a zrovna teď dostal chuť na kávičku a cigaretu, kterou by si dal u televizního přenosu hokejového zápasu, kdyby nebyl takový blbec … panebože a kam jsem dal mobil!  Určitě jsem ho nechal v autě, nebo v práci. Cítil, jak mu tuhne obličej a je mu do pláče. Výborně, tak si nemůžu ani zapálit cigaretu a jsem tak rozčilený.

Hudba přestala hrát a začaly zprávy. Přes odhlučněné dveře nemohl slyšet, co se v bytě děje. Je šest hodin a Andula určitě ještě není doma. Na tu jsem nejvíc spoléhal. Kéž by byla doma. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se mně tak uštěpačně zeptala – a kde máš klíče? Už jsou to třetí klíče, které jsem ztratil, a ona by mi jistě řekla tím svým povzneseným tónem:

„Jaroušku, zlato, to je vyšší znamení, že si nevážíš našeho krásného domova. Kdybys po něm toužil, tak bys hlavně dal klíče tam, kde mají stále být, a neměl bys problémy. Ale ty nenosíš příruční kufřík, kde bys mohl mít všechno v pořádku a chodíš, Jardo, jak urvaný od kolotoče.“

Letmá vzpomínka

Tak tohle má od mojí máti. To mi to tak říkala, když jsem chodil do školy a nosil jsem jen to, co bylo bezprostředně nutné, tedy to, co jsem předpokládal, že budu potřebovat a většinou jsem si něco zapomněl doma. I ty pitomé, blbé klíče, takže když jsem šel ze školy domů a naši nebyli doma, přelézal jsem ze sousedovic balkónu na náš balkón. Když se dozvěděla matka, tak šílela, že jsem mohl spadnout, že ji přivedu do hrobu nebo ke svatosti. Jednou jsem zjistil, že jsou dveře na balkoně zamčené a nikdo není doma. To byla situace! Kdybych zůstal na ulici, měl bych mnoho voleb, kam zajít a jak zavolat rodičům. Takhle jsem stál na balkoně jako pumpa, zmrzlý a čekal, až někdo přijde.

Obraz dětství zmizel a on si uvědomil, že je v realitě neschopen přelézt balkón, protože je to ještě o dvě patra víš, než tenkrát a přeci jenom už něco váží. V pokoji za dveřmi od bytu začala zase hrát hudba. Je to opravdu hrozné sedět jako bezdomovec před svým bytem, který stál tolik peněz. Jaká bezmoc takový vztek. Najednou uslyšel za dveřmi zvonit mobil. Andula by ten svůj určitě neodložila, visí ji na uchu jak byzantská náušnice a pořád se do něho něčemu diví nebo chichotá. To bude určitě můj mobil, pomyslel si. Najednou cvakl zámek u sousedových dveří a soused vystrčil hlavu ze dveří:

„Ale pane doktore, snad vás nevyhodili z bytu? Že jste zase doma zlobil?“ pokusil se o trapný vtip ten slizoun, který říká, Andule madam račte, když ji pouští dole u dveří.

„Ne, nemůžu najít klíče,“ řekl sklíčeně a přitom cítil, jak mu vlhnou oči.

„To nevadí, vaše paní k nám dala náhradní, račte si je vzít a zase mi je vraťte, prosím.“

Neptal se, proč Andula mi dala náhradní, snad se s ním proboha neslézá u odpoledních káviček, když on zachraňuje lidské životy. Tak to teda ne, to mi teda Andula vysvětlí, proč k němu dává náhradní klíče. Odemkl dveře. Vdechl vůni domova a otevřel náruč:

„Drahý domove!!“ zvolal a Andula na něho zavolala z koupelny.

„Zbláznil ses?“

Vyšla jako víla z koupele, s turbanem na hlavě a bačkůrkách.

„Už máš po službě?“ zeptala se. Padl do křesla a pak z něho vyletěl. Vzpomněl si, že má odevzdat náhradní klíče sousedovi, aby Andula nic nezpozorovala.

„Děkuji,“ zašeptal a otočil se. Andula zavřela dveře.

„Otevři mi,“ volal na ni. Otevřela dveře a zeptala se ho, co dělal u sousedů. Vešel do bytu, sedl si opět do křesla a upřel oči na obrazovku.

„Uvař mi kafe, broučku.“

„Teď ne, lakuji si nehty, miláčku.“

Potichu vstal, otevřel ji kabelku a vyndal z ní klíče od bytu a zasunul do kapsy. Zítra nechám udělat náhradní a zase ji je tam vrátím. Však ona si zazvoní pro náhradní a nic se nestane a přepnul kanál na hokej.

Kostky jsou vrženy

„Pane doktore, máte u nás na sesterně telefon, volá vaše paní. Usmál se a spěchal za sestrou, zvedl sluchátko.

„Prosím,“ řekl do něho mile.

„Jaroušku, já jsem asi ztratila klíče,“ plačtivě sdělila Andula.

„ Jak je to možné? Ty jsi ztratila klíče a co já teď s tím?“

„Stojím tu před dveřmi a nevím, co mám dělat.“

„Kdybys je dávala tam, kam máš, tak by se ti to nestalo.“

„No dobře, ještě buď jízlivý, Jaroušku.“

Její hlas zněl zlověstně. No, tak ať se chvíli smaží.

Naštěstí bylo zámečnictví přes ulici, Hodil na sebe kabát, přeběhl silnici a vzal za kliku. Bylo zamčeno. Opět zvonil mobil.

„Jaroušku, kde jsi? Já tu na tebe čekám.“

„Teď musím na sál, Tak počkej, pak ti zavolám.“

Běžel zpátky a pověřil údržbáře, aby sehnal zámečníka a nechal udělat klíče 2 x, raději 3x.. Klesl do křesla a sestra se zeptala:

„Kávu?“

Do půl hodiny byl zpět a podával mu klíče.

„Fajn, za hodinu jsem zpět.“

Andula už byla doma. A teď mi vysvětlí, proč nechává u souseda klíče.

„Jaroušku, ty jsi opravdu úžasný,“ řekla sladce, když ji podával její klíče. Povzdechl si. Napil se vody a řekl, že musí zpět do práce, aby ho nevyhodili. Zlatý špitál, řekl si v duchu. Venku se už stmívalo a on ochotně vzal noční službu za kolegu. Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte bez obav,“ zvolal.

Ve dveřích se objevila vrchní sestra.

„Celý den vás sháním. Nehledal jste klíče? Tyhle jsme našli v umývárně a nikomu nepatří. Asi budou vaše, prý jste tam taky byl.“

Poděkoval a řekl si, že je život až moc na jeho vkus zajímavý. Kapky deště tlouky o okenice a někde v ulici hrála hudba. Chtělo se mu spát, ale nepodlehl momentálnímu pocitu. Zítra se vrátí domů a dá všechno do pořádku…

Autorka: Irena Novotná.