Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Ruth Bondy.

Na jaře v roce 2008 vyšel v Magazínu MF rozhovor se spisovatelkou Ruth Bondy, izraelskou novinářkou, spisovatelkou a překladatelkou českého původu, která do hebrejštiny přeložila přes čtyřicet českých knih.
Měla jsem ten den v Činoherním klubu zkoušku s Ondřejem Vetchým, a když jsem magazín uviděla u něho v šatně na stolku, začali jsme si notovat, protože nás v rozhovoru zaujaly stejné věci.

„Chtěla bych jí napsat, mohl bys mi na ni sehnat kontakt,“ poprosila jsem ho, když mi řekl, že ji zná osobně. Asi za měsíc mi poslal esemesku, že má Ruth Bondy odpoledne v Praze křest své knihy.

Byla jsem v Kolíně a do Prahy jsem odjet nemohla, ale poslala jsem email do Muzea Franze Kafky, a poprosila jsem, aby ho Ruth Bondy předali. Psala jsem tam, že ji obdivuju a že právě čtu její knihu Víc štěstí než rozumu.
Když jsem druhý den jela do Prahy, začal mi vyzvánět telefon. Cizí číslo.
„Tady Ruth Bondy,“ ozvalo se a já málem omdlela.
„Paní Bondy, jsem teď ve vlaku, kdy vám můžu zavolat?“ Domluvily jsme se na večer, zavolala jsem jí, řekla jsem, že ji obdivuju, že ji čtu, a že bych jí ráda poslala svoji knihu, protože také píšu a ona mi nadiktovala svou adresu v Izraeli.

Od té doby si píšeme.
Její knihu, Víc štěstí než rozumu, mám u postele a čtu si v ní jako v bibli.
Je to autobiografický román.

Ruth píše například o Praze, kde se v roce 1923 narodila.
„Kdo žije v Praze, najde v ní v temných dobách útěchu. Ne náhodou zakázali Němci Židům chodit podél Vltavy. Věděli, že v šeptání hradu, v hukotu řeky je možné slyšet: I tohle pomine.“

Píše o tetolince, prvorozené dceři babičky Bondyové, Olze Bondyové, která se nikdy neprovdala.
„… nakonec byla 31. srpna 1941 začleněna do jednoho z prvních transportů z Prahy do lodžského ghetta. Nevzpomínám si, jestli jsme se stačily rozloučit, jak jsme se rozloučily, žádný záblesk vzpomínky, a přece jsem ji milovala. Došel od ní jeden lístek z Lodže, na němž psala, že strýc Emil zemřel v ghettu na tyfus, a tehdy ve víru zmizela i ona, nevinná tetolinka, která nikomu v životě neublížila.“
Píše o svém otci.
„…můj otec, Josef Bondy, zvaný Pepa, zemřel vysílením 5. února 1945, tři měsíce před koncem války, v Kauferingu-3, jednom z vedlejších táborů Dachau. Bylo mu padesát let. Přátelé, kteří s ním byli v posledních týdnech, vyprávěli, že jim říkával: „Vím, že se obě moje holky vrátí.“
Píše o tom, jak vyprávěla svému desetiletému vnukovi Dorovi o holocaustu – měl za úkol sepsat do školy rozhovor s přeživším.
„… Dor zaznamenal slovo za slovem a jeho jediná otázka byla: „Spalovna se píše -s- nebo -z-?“
Ulevilo se mi: Ať žije život!“

Z jednatřiceti členů rodiny přežili čtyři. Babička Herrmannová, bratranec Ota a Ruth se sestrou Ditou. Tatínek měl pravdu. Ruth krutá fakta o holocaustu komentuje suše.
„Z hlediska statistiky – šťastná rodina. Někdo přece přežil, aby vyprávěl její příběh.“
Zkuste si představit, že z celé vaší rodiny, ze strany matky a ze strany otce, zůstanete čtyři.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1