Povídky z totalitního letiště

Autor: I. P. Jirka Vrchlík jako „zimní houslista na ledě“ .

Asi všichni máme zakódované určité schopnosti, pohybové, vědomostní, hudení,atd. Jednou z nich je schopnost odhadu různých situací, dějů, tedy i doby jejich trvání. A tak jsem si v této souvislosti vzpomněl po mnoha létech na další, již ale poslední příhodu Jirky Vrchlíka.

Jako zátupce náčelníka padákové služby 5.stíhacího pluku,měl před a při každém plánovaném létání určité povinnosti v tzv. „teplušce“,to byla budova na východním konci letiště,kde se připravovali piloti před letovými akcemi a odpočívali mezi svými jednotlivými lety. Tam Jirka kontroloval správnost transportního zajištění připravených zabalených brzdících padáků spec. zajišťovacím systémem,který se deaktivoval až po instalaci bzzdícího padáku na patřičné místo v ocasní části letounu, vč. jejich dokumentace. Aby se tam dopravil z padáčkárny,budovy umístěné asi 200m stranou od startovací plochy téměř na druhém konci letiště ,musel absolvovat vzdálenost přes půldruhého kilometru. To Jirka, jako sportovec tělem i duší , řešil celoročně na svém obstarožním již kole s řídítky poměrně dost úzkými,zv. „berany“, projetím okolo stojánky naší 1. letky v západní části letiště a pokračoval okolo řídící věže a stojánek 2. a 3. letky až k již zmíněné teplušce na zcela opačném konci letiště.

Jednou v zimě,jak bylo jeho zvykem,vyjel okolo 1. hangáru a tak jako jako vždy projížděl zadní částí stojánky za celou řadou zaparkovaných letadel Mig 21MF,chtěl tak učinit i tentokrát. Jen na upřesnění a uvedení čtenářů „do obrazu“,na samém,tedy levém konci naší stojánky,měla v rohu nějaká stavební firma umístěnou svoji asi 12-14m dlouhou maringotku s nářadím a potřebami pro terénní úpravy . Ta maringotka byla asi 8 m od zadního okraje betonové plochy,tedy na úrovni zadních částí letadel,takže vzniklým volným pásem po celé délce stojánky za letouny bylo možné projíždět. Jak bylo zmíněno,bylo to v zimě,myslím koncem ledna a díky teplotním změnám noc/den se prostor za letadly neošetřoval, takže tam byla tzv. ledovka. Jirka,který nikdy nejezdil jen tak jakoby po lázeňské kolonádě,jako vždy šlapal naplno a jeho zvykem,snad až letištním rituálem bylo,že než zajel do prostoru za maringotkou,stačil na nás zavolat „čao,letci“,pustil řídítka,napřímil se na sedačce a volnýmu rukama nám „zahrál na housle“,takové to farizejské gesto ,že jede a je všecko O.K.. My jsme mu jen zamávali a jak zmizel za maringotkou,během dvou vteřin zase vyjel a halekal na nás kde co. Tentokrát jsme ale čekali marně,nevyjel! Jak se v rychlosti vracel na řídítka,se jednou rukou minul a na tom náledí šel okamžitě k zemi.Jak jsme byli odhadem času zvyklí,že za vteřinu-dvě vyjede a nevyjel,už jsme tušili,že je zle. Asi za nekonečné tři minuty vyšel s kolem poněkud deformovaným směrem zpátky k padáčkárně,obě ruce i obličej zkrvavený a nepochybně značně otřesený. Po týdenní pracovní neschopnosti se sice na letiště ke svému zaměstnání vrátil,kolo opravil,řídítka „berany“ vyměnil za klasická široká ,ale přesto už nám nikdy „na housle“ nezahrál,prý aby to nedopadlo ještě hůř. A tak to asi bude již o Jirkovi všechno.

Snad jen pozitivní dovětek o Jirkově kariéře,že po zvládnutí důstojnických zkoušek to postupně dopracoval u jiného pluku až do hodnosti podplukovníka a dokonce do funkce náčelníka padákové služby armády.

Autor: I.P., Foto: Internet