Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Pomoc.

Nevím jak vy, ale já si občas na sebe naberu povinnost někomu pomoct a pak se to snažím dotáhnout do konce. Člověk má potom takový dobrý pocit a někde v hloubi duše doufá, že se mu to vrátí.
Bylo to tak i v případě Ferryho, kterého potkávám, když venčím našeho jezevčíka. Většinou pospíchá kolem nás, aby přišel včas do práce a sotva stačíme prohodit pár slov. Nedávno šel opět kolem, nesl si noviny a nepospíchal. Máš dovolenou, zeptala jsem se ho a on zavrtěl smutně hlavou. Dostal výpověď a tak shání práci. Marně. V Kolíně je to teď se zaměstnáním obtížné a snad se to zlepší, až se tu postaví ta automobilka, notovali jsme si.
Vzpomněla jsem si, jak jsem na tom byla před devíti lety stejně. Když se v kolínském divadle k 1. 1. 1993 zrušil umělecký soubor, stala jsem se nezaměstnanou nápovědou s pětadvacetiletou praxí. Dva měsíce v evidenci Úřadu práce byla pro mě zkušenost k nezaplacení. Nikdy nezapomenu na pracovní nabídku, kterou jsem dostala od pracovnice na oddělení ZPS (Změněná pracovní schopnost), kam jsem jako obrnářka patřila.
„Mám tady volné místo. V chlévě u krav. Ale musela byste dojíždět.“
Brala bych všechno. Byl začátek roku 1993 a být nezaměstnaný byla pro mnohé ta nejhorší degradace, jaká nás mohla potkat. Představila jsem si chlév a v něm zvířata, která potřebují nažrat a být v čistotě. To bych snad zvládla. Ale pak jsem si představila, jak to tam musí klouzat…
„To asi nepůjde. Jsem po obrně a nohu mám operovanou. V patnácti letech mi zpevnili šlachu v kotníku. Patou nedošlápnu na zem. Musím nosit od té doby podpatky. V čem bych tam chodila? V jakých botách?“
Pokrčila rameny.
„Nic jiného pro vás nemám.“
Naštěstí jsem si práci našla sama. Poprosila jsem známého, který dělal ředitele v kolínské SOJE, aby mi pomohl dostat práci, při které budu sedět u pásu. Slíbil mi to a po několika dnech mi zavolal. A tak jsem jako brigádník přebírala dva měsíce oříšky. Když propouštěli, došlo i na mě, ale opět mi pomohla známá. Dělala jsem několik měsíců kalendáře a lepila knížky v družstvu invalidů.
Po roce už „rozvod“ s kolínským divadlem nebolel a já si našla jiného „partnera“.
Činoherní klub v Praze.
Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem koukala na svého zdrceného známého a hned jsem mu slíbila, že se po něčem zeptám. Lidi by si měli pomáhat.
Zatelefonovala jsem kamarádce a měla jsem štěstí. Pracuje na osobním oddělení ve firmě, která jeho profesi potřebovala. Musel by sice dojíždět, ale nebylo to daleko. Druhý den jsem ho nepotkala a tak jsem začala pátrat po známých, kde bydlí. Dozvěděla jsem se to, ale když jsem se za ním chtěla vydat, nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Celý život jsem ho totiž znala jako Ferryho. Obtelefonovala jsem několik známých a nakonec jsem jeho pravé jméno zjistila.
Mezitím jsem několikrát volala té kamarádce, aby mu to místo držela, že jsem s ním ještě nemluvila, a protože jsem ho v telefonním seznamu nenašla, zašla jsem večer k němu domů.
Zvonila jsem, nikdo neotvíral, tak jsem mu hodila do schránky lístek s telefonním číslem na kamarádku a se vzkazem, aby jí určitě zavolal, že má pro něho práci, ale za dva dny mi kamarádka volala, že se jí nikdo pořád neozval a že už dál čekat nemůže.
Poprosila jsem ji, ať ještě den vydrží a vypravila jsem se k němu podruhé. Tentokrát jsem ho zastihla. Vykoukl z okna.
„Pojď na kafe!“
„Nejdu. Nemám čas. Našel jsi můj lístek?“ Přikývl. „A proč jsi tam nezavolal? Drží ti to místo!“
Mávl rukou.
„Místa budou, ale my nebudem! Mně se nechce dojíždět!“
Naštvala jsem se.
„Tak jsi tam měl aspoň zavolat a říct jí to!“ Poslal mi vzduchem pusu.
„Počkám si na tu automobilku! Budu to mít za rohem! Pojď nahoru, dáme si kafe! Já pak půjdu s tebou, podívat se po městě!“
Odmítla jsem a šla domů. Cestou jsem přemýšlela, kam budu chodit venčit psa, abych chudáka nezaměstnaného Ferryho nemusela potkávat.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1