Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová LIDÉ KOLEM MĚ . Zatoulánek.

V našem dvanáctiposchoďovém domě, v přízemí u výtahu, sedělo vystrašené štěňátko. Někdo ho pustil do domu v domnění, že patří paní Málkové, co bydlí v přízemí, a zazvonil na ni, aby si pro něho došla. I když se její Rony líně vyvaloval na sluníčku na balkoně, paní Málková přesto zvědavě vyšla ven.
Vystrašené štěňátko bylo opravdu podobné jejímu novému pejskovi, ale její nebylo.
„Můj muž ještě vydejchává Ronyho, takže kdybych přinesla domů ještě jednoho, letěli bysme všichni tři,“ smála se paní Málková, když jí pan Vraný z osmého patra říkal, aby si ho vzala, kde se prý nají jeden pes, nají se i dva.
„Ale vy si ho můžete klidně vzít! Jste v důchodu, budete mít aspoň s kým chodit na procházky,“ vybídla pana Vraného, ale ten mávl rukou.
„Ani mi nemluvte! Já bych moc rád. Ale manželka je teď po operaci s očima – a lepší to nebude. Mohla by přes něj upadnout. To víte, že bych si ho vzal a hned!“ Pan Vraný se sehnul nad štěňátko a chtěl ho pohladit. To se celé přikrčilo a ustrašeně na něho vykulilo své obrovské oči.
„Neboj se… neboj! Nikdo ti nic neudělá, maličký,“ něžně k němu promlouval pan Vraný, který se řevem honil děti z trávníku, nadával na nepořádek v domě a kolem domu, a pečlivě hlídal, který z nájemníků má úklidovou službu.
Lidé se vraceli z práce, děti ze školy. Dvanáctiletý Pavel z pátého patra, který kolem sebe na každém kroku plive, kope do všeho a nápisy ve výtahu a po zdech pocházejí pravděpodobně z jeho dílny, se u výtahu zastavil s kamarády.
„Pavle, ať si ho vezme táta a dá ho k babičce do Nové Vsi,“ nabídla mu štěňátko paní Málková, ale Pavel zavrtěl odmítavě hlavou.
„Tamten ještě neumřel,“ zamumlal a jeho kamarádi se rozchechtali. „Volové,“ podíval se na ně pohrdavě, a kdyby nestál na chodbě plné lidí, s chutí by si odplivl. „To by bylo, jako kdyby si děda přivedl novou ženskou. Babička by to nepřežila. A ten jejich Brok by natáh brka taky, přitáhnout mu tam tohle.“
K výtahu pomalu přicházel pan notář, kterého nikdo z pejskařů v domě neměl rád a jeho notářskou kancelář všichni sabotovali. Pan notář se totiž nikdy nezapomněl obloukem vyhnout všem psům a nikdy žádného nepohladil, byť by byl sebe roztomilejší.
Paní Málková spiklenecky mrkla na sousedy, čekající na výtah a pak ukázala na štěňátko.
„Vemte si ho, pane doktore, je to nalezenec!“
Pan notář, sotva pejska zahlédl, ustoupil o krok a vytáhl bílý kapesník, který si dal před nos a pak teprve omluvně zahuhňal.
„Já bych rád, paní Málková, ale mám alergii na srst! To bych nepřál nikomu! To by byla moje smrt, vzít si tohohle drobečka domů! A přitom pejsky miluju! Ale jediné, co mohu doma mít, jsou rybičky. Ale to není ono! Copak si můžu rybičky vzít do postele?“
Všichni kolem jsme se zasmáli a akcie pana notáře stouply.
Výtahem přijela paní z devátého patra, která se nikdy s nikým nebavila. Přinesla pejskovi misku s vodou, chvíli nad ním postála a pak se začala vyptávat paní Málkové, co všechno takový pejsek ke spokojenému životu potřebuje.
Kolem chodily děti s rodiči a všechny do jednoho prosily, aby jim pejska rodiče vzali domů. „Až budete větší,“ zněla většinou odpověď, ale pravda je, že v pohledu mnohého rodiče se objevilo zaváhání…
Nakonec jsme zavolali na policii, aby si pro něho přijeli. Zaběhl se a někdo ho už určitě hledá. A protože v našem městě není psí útulek, schovávají se zatoulaní pejskové u městské policie. Strážníci za chvíli přijeli a odvezli si ho.
Pomalu jsme se rozcházeli. Místo u výtahu bylo najednou podivně prázdné. Paní, která se nikdy s nikým nebavila, odnesla misku s vodou, paní Málková šla domů, pan Vraný mi ještě jednou lítostivě zopakoval, že by rád pejska, ale nemůže kvůli manželce, pan notář, když šel na nákup, se lítostivě podíval do prázdného rohu, stejně jako Pavel, když šel s kluky ven.
Místo u výtahu sice bylo prázdné, ale já měla pocit, jako bychom se k sobě v tom našem dvanáctiposchoďovém domě, alespoň na tu chvilku, co tady ten zatoulánek byl, trochu přiblížili.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1