Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Maminka.

Stály se mnou na zastávce autobusu. Maminka a holčička, která vypadala jako ze soutěže o nejkrásnější holčičku na světě. Nemohla jsem z ní spustit oči. Připomínala mi moji osmnáctiletou dceru, když byla malá a já ji vodila do školky a hřála se v obdivných pohledech kolemjdoucích. Byla nejkrásnější na světě, přesně, jako tahle holčička!

Autobus měl každou chvíli přijet a tak maminka dala holčičce peníze na lístek.
„Řekneš, že chceš poloviční!“
Holčička držela křečovitě peníze a přikývla.
„Řekneš, že chceš poloviční a dostaneš nazpátek, slyšíš?“
Holčička opět přikývla.
„Řekni, co řekneš!“
„Řeknu, že chci poloviční. A dostanu nazpátek.“

Maminka se rozhlédla. Stálo nás kolem asi pět, šest a všichni jsme se na holčičku dívali a usmívali se. Maminka se vyhřívala v našich úsměvech stejně, jako před lety já.
Autobus přijel. Sedla jsem si kousek za řidiče, aby mi neušlo, jak se holčička s úkolem vypořádá, a když ty dvě nastoupily jako poslední, zbystřila jsem.
Holčička se nadechla, aby řekla naučenou větu. A stalo se to, s čím nepočítala. Pan řidič ji předběhl.
„Poloviční?“

Holčička se podívala zmateně na maminku a pak zpátky na usmívajícího se řidiče. „Dostanu nazpátek,“ řekla a řidič opakoval otázku.
„Poloviční?“
„Poloviční,“ odpověděla mu maminka rozzlobeně, vytrhla holčičce peníze z ruky a dala je řidiči. Dostala nazpátek, ukázala svůj lístek, který měla koupený v předprodeji a strčila do holčičky.
„Jdi si sednout!“ Postoupily dál do autobusu a sedly si hned za mě.
„Co sis to dovolila? Jak to, že jsi to neřekla? Ty to nevíš? Co?! Že jsi malá a že máš poloviční? Co? Ty to nevíš? To jsem ti to neříkala?!“

Slyšela jsem maminčin vzteklý hlas a pak několik žuchnutí. Holčička popotahovala, ale mamince to nestačilo. Potřebovala se před námi za hloupost své dcery ospravedlnit a tak pokračovala.
„Říkala jsem ti, že jsi malá a tak máš poloviční lístek! Říkala jsem ti to? Odpověz!“
„Ano,“ ozval se zkroušený hlásek.
„Nahlas! Neslyším!“
„Ano,“ řekla holčička hlasitěji a v hlásku byl slyšet zadržovaný pláč.
„Tak jak to, že to nevíš, když jsem ti to říkala? Jak to, že to nevíš? Jak to, žes mu neřekla, že chceš poloviční?! Odpověz!“

Ticho.
„Odpověz,“ zaječela maminka na celý autobus.
„Ano,“ uslyšela jsem holčičku a hned potom dvě, tři žuchnutí a pak tichý pláč. Ale maminka ještě neskončila.
„Jako by nestačilo, že nesmíš ještě do školky a já tě musím tahat každé ráno k babičce! Denně chodím pozdě do práce! Jako by to nestačilo! Ty mě ještě zesměšníš před celým autobusem! No počkej, to si vyřídíme odpoledne doma!“

Za chvíli jsem vystupovala, tak jsem vstala a podívala se na ty dvě. Holčička plakala a maminka seděla nasupená vedle ní. Aby ne. Ta ostuda?! To hloupé dítě ji zesměšnilo před celým autobusem…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1