Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Záhada.

Ráda si povídám s dětmi. Se svými, i s cizími, když mi to dovolí. Cizí jsou většinou přístupnější…
Batolata, co ještě nemluví, jsou nadšená, když na ně vypláznu jazyk. Okamžitě mi to odvedou, a pokud se maminka nedívá, vydržíme si takhle hrát dlouho. Pravda, některá batolata jsou mým vyplazeným jazykem šokovaná a neváhají mě rodičům prásknout. Ale to se stává málokdy.

Se staršími dětmi, které lámou větve a krvežíznivě strhávají kůru ze stromů, hovořím výchovně.
„Broučku, jak by se ti líbilo, kdyby ti někdo trhal kůži z ručičky? Ty myslíš, že to ten stromek nebolí, když mu rveš kůru? A co bys říkal tomu, kdyby ti někdo zlámal nožičku? Ale ne jednou! Šestkrát, jako jsi teď ty zlomil větev tomu stromečku!“

Zabere to víc, než řvaní některých sousedů.
„Ty hajzle jeden, padej vod toho stromu!? Sázel sis ho, parchante!?“
S dětmi hovořím na různá témata a časem jsem zjistila, že všechny děti jsou chytré, se smyslem pro humor a to i pro humor černý, jsou citlivé a vnímavé a všechny děti, ale úplně všechny děti, si strašně rády povídají.
Nedávno jsem šla na nákup a našeho intelektuála Bena, drsnosrstého jezevčíka, jsem uvázala u stromku. Vešla jsem do obchodu, a když jsem čekala ve frontě, všimla jsem si, jak na přivázaného Bena dupají dva kluci. Sice je ignoroval, ale protože nemám ráda násilí, vykoukla jsem ven a kluky napomenula.
„Kluci, neblbněte, vyleká se a pak se v noci bude počůrávat.“

Kluci padli smíchy k zemi a Ben se na mě pohrdavě podíval. Vrátila jsem se zpátky a slyšela jsem, jak venku rozebírají, co jsem řekla. Když jsem nakoupila a šla pro Bena, zeptali se mě, jak to s tím jeho počůráváním je.
Vysvětlila jsem jim, že je to stejné jako u dětí. Děti, když se něčeho bojí, tak se počůrají.
Oba se zarazili a pak se jeden po druhém přiznali, že se jim to občas stane také. Raději jsme toto choulostivé téma změnili a hovořili jsme o psech. Ten menší by jich chtěl mít deset.

Řekla jsem, že si myslím, že by mu jeden úplně stačil a druhý kluk mi dal za pravdu.
„Hele, víš, co sežerou? A když bys s ním šel k doktorovi, tak musíš platit! Jeden stačí!“
Jeho kamarád tuto možnost sice zvažoval, ale bylo vidět, že se mu moc nezamlouvá a ten druhý se mezitím obrátil na mě.
„Paní, že učíte Mirka? Že jste učitelka?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Nejsem učitelka, broučku!“
„Já taky myslel, že jste učitelka,“ připojil se budoucí majitel smečky. I jeho jsem musela zklamat a pak jsme se rozloučili.

Cestou domů jsem přemýšlela a Ben se po mně podíval. To zase bude fejeton, co?
„Jak jsi to uhodl,“ zeptala jsem se ho, a protože nesnáším tuhle jeho jezevčí jasnozřivost, škodolibě jsem dodala, a ten fejeton bude i o tobě!

Ben ležérně zvedl nohu u stromu.
„No a co? Tak bude i o mně.“
Šli jsme pak pomalu domů a mně to pořád leželo v hlavě.
Ráda si povídám s dětmi. Ale jestli jsem učitelka, na to se mě pokaždé zeptají pouze romské děti.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1