Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Informovanost.

Bylo to někdy na podzim, jela jsem z Prahy ze zkoušky a přemýšlela, co upeču „na ráno“, jak se u nás doma říká. Napadlo mě, že bych mohla udělat štrúdl, na balkoně mám plný koš jablek z chalupy, takže koupím akorát těsto.
Když jsem šla ze Zastávky, stavila jsem se v Pražské ulici v cukrárně, kde prodává spolužačka Dáša. Známe se od první třídy, já bydlela v Husově ulici, ona kousek od nás, na začátku Kouřimské a do školy jsme spolu chodily do Školské, která byla od našich domů tak… dva kousky.

Znali se i naši rodiče. Prostě jsme byli všichni kolíňáci.
Když mi Dáša balila těsto, říkala mi, jak si při mých knížkách odpočine. Karel, její muž, je totiž nemocný a znáte to. Nemocný chlap někdy dokáže zlobit. Ale Dáša si nestěžovala. S úsměvem mi svěřovala problémy kolem Karlovy nemoci a já si v duchu říkala, že se s takovou manželkou Karlovi dobře stůně.
Nakonec se mě zeptala na postavu z jedné mé knihy a tipla si, podle koho jsem ji napsala a měla radost, že se trefila a také říkala, že ji baví číst v mých knihách o Kolíně, tak jsem jí řekla o novinách, kam každý čtvrtek píšu Fuchsoviny, a že jsem tam už psala i o některých našich spolužácích a Dáša si povzdychla.
„No, tam o mně nebude…“
„Ale někdy bude, neboj,“ uklidnila jsem ji. „Teď chci například psát o Emanovi. Pamatuješ? Jak to Na hradbách bouchlo?“

Hned věděla, co myslím. To neštěstí se stalo na konci padesátých let. Jednou odpoledne se ozvala za náměstím obrovská rána a všichni z okolních ulic jsme tam běželi.
Bylo to v ulici Na hradbách, naproti synagoze, tam, kde je teď rychlé občerstvení, kterému se říká Krmelec…
„Víš, že jsem tam viděla na zdi kousky prstů? A plno krve tam bylo,“ zavzpomínala Dáša a já přikývla. Také jsem si pamatovala krev a černou chodbu, kde se to stalo a plno lidí kolem. Pár minut po výbuchu jsme všichni kolem náměstí věděli, co se stalo.
Kluci, mezi nimi i náš spolužák Eman Tesař, si hráli s výbušninami. Emanovi to utrhlo ruku.
Být to dneska, tak se o tom dozví celý národ při večerních zprávách. Ale tehdy jsme byli v Kolíně nejlépe informovaní jenom my, co jsme bydleli kolem náměstí, my z města.
Naše třídní učitelka, paní Samešová, která bydlela ve vilkách u Gymnázia, kus od náměstí, nevěděla druhý den vůbec nic, ale protože slyšela ránu, hned na začátku hodiny se nás na ni zeptala.
„Co to bylo, děti, včera odpoledne u náměstí za výbuch?“
My z města jsme spustili jeden přes druhého, a když jsme jí řekli, že tam byl náš spolužák Eman a co se mu stalo, pamatuju si, že zbledla a chytila se za srdce…

P.S.
Informovanost je někdy špatná i teď.
Dášo, nevěděla jsem, že měl tvůj Karel pohřeb. A mrzí mě, že jsem se s ním nepřišla rozloučit. Ale jsem ráda, že jsem vás oba před Vánoci potkala v Pražské ulici a že jsem si tehdy s Karlem naposledy popovídala…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1