Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Malíř Ivan Machek.

S Ivanem jsem se poznala na konci šedesátých let. Seděla jsem tehdy s partou v Družstevním domě, což je restaurace, které se od jejího otevření říká Kravín, a Ivan seděl se svým kamarádem vedle u stolu.
Věděla jsem, že maluje, on věděl, že dělám v divadle, naše stoly se začaly bavit a najednou jsem seděla u nich a Ivan se mi snažil dohodit svého kamaráda, stejně urostlého a stejně starého – tedy asi třicetiletého.
Mně bylo kolem dvaceti a tak se mi jeho kamarád zdál starý a také se mi zdaleka tak nelíbil jako Ivan. Když Ivan zjistil, jak to se mnou je, ukázal karty. Kamarád je svobodný. Já jsem ženatý.
A bylo vymalováno.
S kamarádem, který se mi zdál starý, jsem se nicméně jednou dvakrát sešla, ale nic z toho nebylo. Ivan jako dohazovač neuspěl.
Od té doby jsme se potkávali v Kolíně a pokaždé jsme začali náš hovor, jako bychom se rozešli před hodinou. Bezprostředně, úsměvně, příjemně.
Co maluješ? Co divadlo? Co píšeš? Semleli jsme všechno. Abych se ho zeptala, co dělá ten jeho kamarád, to mě za celé ty roky ani nenapadlo.
Časem jsem poznala i Ivanovu manželku Jarmilu, krásnou, vysokou ženskou, o které mluvil strašně hezky. Vůbec mluvil o své rodině rád. Potkávala jsem se s oběma v zálabské školce, kam chodili naši synové a po letech jsem s Ivanovým mladším chlapečkem jezdila do Prahy, já do práce, on na vysokou školu. Protože sbíral podpisy známých lidí, přišel za mnou jednou do Činoherního klubu a nadšeně „ulovil“ podpisy Petra Nárožného, Jirky Zahajského a dalších kolegů…
V té době si mě a Ivanovu ženu lidé občas pletli. Dojížděla jsem do Prahy a ona pracovala jako sestřička u doktora na nádraží, obě jsme se tedy pohybovaly na stejném místě, obě jsme byly vysoké, obě jsme měly podobné brýle a obě jsme nosily rozevláté šedivé vlasy.

Ale nejvíc jsme se všichni tři potkávali na kolínském Zálabí. Ivana zlobily nohy a tak jezdil na kole, a když jsem ho viděla, jak trpělivě stojí, opřený o kolo, před zálabským řeznictvím nebo u lékárny, bylo mi jasné, že čeká na manželku, zastavila jsem se u něho a už to jelo! Většinou se náš debatní kroužek ještě o někoho rozrostl, a kdyby Jarmila nepřišla, stojíme tam ještě dneska! A pořád mě nikdy nenapadlo, zeptat se na toho jeho kamaráda, kterého mi chtěl kdysi dohodit.

V poslední době jsme se potkávali i v autobuse. Já jela trojkou ze Zálabí na nádraží a on do nemocnice. Nebo jeli s Jarmilou do nemocnice do Prahy. Jak se to říká? Nemoci si u nich podávaly kliku, ale když jsem se s Ivanem potkala, o zdravotních problémech nikdy nemluvil, a když jsem se zeptala, mávl rukou.
A pořád maloval. Poslední vernisáž měl v prosinci 2005. Měla jsem ten den volno, napsala jsem si termín a těšila se, jak si konečně popovídáme někde jinde než u kola! Ale nešla jsem nikam, zapomněla jsem na to, a v euforii, že mám volno, jsem vyčistila rybičkám akvárium! Když jsem si to pozdě večer uvědomila, řekla jsem si, no co, půjdu příště, Ivan ještě bude mít výstav…

Před chvíli jsem přišla z tvého pohřbu, Ivane. Bylo nás tam hodně. Velká škoda, že jsi na nás nečekal před krematoriem, opřený o své kolo.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1