Povídka: Klára a František. Ztracená bedna.

Na počátku tohoto příběhu, který není ničím výjimečným, ačkoliv ho inspiroval život sám, ale není ani tuctovým, protože jeho protagonisté jsou svým způsobem zvláštní lidé. Jsou ponořeni do své práce a celý ten rozruch, který prožívají, musí nyní nést víc než statečně.

Ale život dokáže divy. Lidé vstupují do různých situací, o nichž neměli před tím vůbec tušení a do různých rolí. K takovému stavu věci stačí nepatrná událost, nebo vážnější událost, která změní člověku život, protože aniž by si to přál, vypadne ze své původní role a musí vstoupit do další. A třeba, jak se to stalo v tomto případě, kdy se hledala ztracená bedna s dokumentací. Obvykle lidé, kterých se to netýká, takové záležitosti nevěnují pozornost. Ale nyní jde o výpovědi lidí, kteří s bednou měli co do činění, viděli ji, když se páskovala. Ale nikdo neví, co bylo dál, protože je to prostě vůbec nezajímalo. Mezi dotčené osobnostmi se ocitli naši dva hrdinové, Klára a František. Oba totiž pracovali v inkriminovanou dobu v muzeu, každý však v jiném oddělení. Co se vlastně stalo?

Ztratila se dokumentace k zamýšlené výstavbě nového pavilonu, do kterého měly být přesunuty vzácné sbírky ze jednoho zrušeného muzea. Ztrátu dokumentace ohlásila sekretářka ředitele, který v tu chvíli nebyl přítomen a strhla se panika. Volalo se řediteli do vozu, který mířil do Prahy a ten si nemohl na nic vzpomenout. Měl v tu chvíli jiné starosti. Na této dokumentaci pracoval vybraný tým lidí, do něhož byli i zařazeni Klára a František. Každý na ní pracoval v rámci svého oboru, takže se vlastně během práce nesetkali a ani se každý z nich nesetkali s lidmi, kteří byli též zařazeni do týmu. Když se zjistilo, že nákladná dokumentace, která měla být schválena, není k nalezení, nastal velký rozruch. Vedení si svolalo všechny lidi, kteří na ní pracovali, nebo s ní měli něco do činění a snažilo se dopátrat, co se stalo a kdo to může mít na svědomí. Každý byl jednotlivě předvolán a měl vypovědět, kde byl v určitý čas a co v tu chvíli dělal a zda dokumentaci, která byla uložena do bedny viděl a zda viděl, že by ji někdo někam odnášel. A to byla také chvíle, kdy se Klára a František poprvé sešli, pozdravili se a zařadili se do kolektivu lidí, kteří měli s dokumentací co dělat.

Každý byl předvolán před komisi, která ten skandál vyšetřovala, jednotlivě a v místnosti, kdy čekali na předvolání, byli pověření lidé, kteří sledovali, zda se nikdo s nikým nedomlouvá. Nebo se se nějak podezřele nechová. Bylo nařízeno mlčení. Klára přemýšlela, jak mohl někdo vynést, tak těžkou bednu z muzea bez toho, aby je nezastavil vrátný či někdo z hlídacího personálu, kteří tam sloužili ve dne v noci. Viděla ji jen jednou, když podepisovala listinu, že na dokumentaci spolupracovala a víc se o ni nezajímala. Všechny doklady, které byly její součástí, byly řádně úředně ověřeny znalcem, dány do desek a uloženy. Až potud věděla, co se vlastně dělo v určitou dobu. Pak šla domů. Rozhodla se, že tak podá svou výpověď. Vždyť její odchod z muzea byl zaznamenán na vrátnici. František měl také čisté svědomí i jeho odchod byl zaznamenán na vrátnici už ve večerních hodinách. A věřil že všichni, kdo tu mlčky seděli neměli žádný zájem na tom, aby dokumentaci zcizili a přemýšlel, proč by měl někdo zájem s ní manipulovat. Konečně v době, kdy šlo o přesun vzácných sbírek do muzea, kde měly být uloženy do ukončení výstavby pavilónu, byli všichni pečlivě kontrolováni při příchodu a odchodu a také byla kontrolována budova po skončení pracovní doby, zda někdo nezapomněl zavřít okna, dveře, zamknout za sebou. Pak bylo zapnuto poplašné zařízení, kdyby někdo neoprávněně vnikl do budovy. Takže se teoreticky nemohlo nic ztratit, navíc těžká bedna nemohla uniknout pozornosti personálu a hlídačů. Františka napadlo, že bedna vlastně areál neopustila, ale někdo ji někam umístil, aby nepřekážela až do doby, kdy měla být předána úřadům, aby učinil to, k čemu se chystaly před samotným předáním vybranému zhotoviteli. A protože se nesmělo v místnosti mluvit, nemohl se svým postřehem nikomu svěřit a od té chvíle, kdy ho to napadlo, na něho padla jakási tíha. Hledal možnost. Jak se jí zbavit, než se rozleze po duši a po těle a jeho bude zase bolet hlava. Kdyby bylo alespoň kafé nebo možnost se projít po venkovním parku.

Klára začala přemýšlet, ovšem nezávisle na Františkovi, že je možné, že bedna je někde zasunutá a čeká na odvoz. Třeba se nikomu nechtělo se s ní tahat nebo nepřijeli lidi, kteří ji měli odvézt. Přivřela oči a snažila si tu bednu vybavit. Kde naposledy stála, když ji viděla a poté odešla? Zamrazilo ji v celém těle. Ještě před tím, než odešla, musela k řediteli. Tam ji viděla naposledy. Stála u okna. Ano, pamatuje se na ni. Ale neví, zda ji nedal přemístit na vhodné místo, než odejde domů. To už tam nebyla, kdy mohlo dojít k manipulaci, a protože se snažila rychle opustit muzeum, než se začne stmívat, už nemohla vidět, co se dělo pak.

František se zeptal, zda smí toaletu a zda by nemohl dostat šálek kávy, což mu bylo dovoleno jen s doprovodem a opustil místnost. Po cestě přemýšlel, kdy tu bednu viděl naposledy a kde. Než odešel z muzea, potkal Kláru, která zrovna spěchala, a tak se jen letmo pozdravili. Znova se utvrdil, že bedna neopustila budovu, ale budovu opouštěni zaměstnanci. A kdo vlastně v muzeu ještě zůstal po jejich odchodu?

Klára byla předvolána ke komisi, která seděla v zasedací místnosti. Pokládali ji otázky, na které v klidu odpovídala, odvolávala se na záznamy příchodu a odchodu a i na to, že se v době , kdy odcházela potkala s kolegou, s kterým se pozdravili a každý šel po svém. Předvolali tedy Františka.

„Pane doktore, doktorka Švarcová tvrdí, že jste ji viděl kolem osmé hodiny večer odcházet z muzea. Můžete to potvrdit?“

„Ano,“ přisvědčil František, „ale spěchala, takže jsme se je pozdravili.“

„A neviděl jste něco podezřelého?“

„No, řekl František,“ že ji to moc slušelo.“

„No, dobrá, dobrá, a co si myslíte o ztracené bedně? Kde jste viděl naposledy?“

„Už jsem o tom přemýšlel, ale vlastně jsem ji viděl před páskováním v místnosti ředitele.“

„Pane řediteli, viděl jste tohoto zaměstnance ve své místnosti, když se bedna páskovala?“

„Ano, potřeboval jsem s ním mluvit, ale pak k tomu nedošlo, protože ho odvolal náměstek.“

„Pane náměstku, o čem jste spolu hovořili?“ obrátila se komise na staršího muže, který vypadal unaveně a byl z té situace otrávený.

„O jeho referátě, který čekal na publikaci.“

„A co bylo obsahem toho referátu?“

„Výzkum, který prováděl v oblasti Čejkovic.“

„Paní Švarcová, kde jste vy viděla bednu naposledy?“ obrátil se na ni předseda komise.

„V ředitelově pracovně. Stála u okna už zapáskovaná.“

A bylo to venku. Na členech komise bylo znát, že jim tato výpověď nebyla vhod, ale obrátili se na ředitele.

„Pane řediteli, mluvil jste ve své pracovně kolem osmé hodiny s paní Švarcovou?“

„Mluvil o organizačních věcech.“

„Byla bedna v té době, kdy jste s paní Švarcovou mluvil v místnosti?“

„Ano,“ přisvědčil ředitel.

„Vešel někdo potom do vaší místnosti?“

„Zavolal jsem dva hlídače, aby ji odklidili do rohu za závěs. Pak jsem odjel domů.“

Klára s Františkem se na sebe podívali a ovládli smích. Dva členové komise vstali a vyžádali si klíče od ředitelovy pracovny. Klára s Františkem stáli vedle sebe a upřeně se dívali na obraz na protější stěně.

Když vešli dva členové komise do místnosti a oznámili, že tam nějaká bedna, celá opáskovaná stojí, komise ztuhla. Všichni se vrhli do ředitelovy pracovny. Klára a František stáli ve vyprázdněné místnosti a tvářili se vážně, i když situace byla spíš k smíchu. Komise se vrátila, prohlásila, že je všechno v pořádku a propustila je. Vyšetřování bylo skončeno.

„Takže, půjdeme na kávu, ne?“ řekl František, když vycházeli z muzea.

„Asi ano,“ odpověděla Klára.

Když přinesli kávu, František podotkl: „Všechno se teď svalí na ubohou sekretářku, že udělala paniku. Asi ji vyhodí.“

„To snad ne, byla bdělá a aktivní a nemohla vědět, že ředitel dal tu bednu zatáhnout za závěsy. Prostě se lekla.“

„Co máte v plánu dnes večer?“ zeptal se Kláry.

„Budu přemýšlet, zda bych si neměla najít užitečnější práci.“

„Takže míníte skončit?“ zeptal se.

„Myslím, že ano,“ řekla Klára.

Po zaplacení vyšli z kavárny. Jemně pršelo, ale bylo to docela příjemné.

„To se už neuvidíme?“ zeptal se.

Klára se zasmála.

„Kdo ví“, odpověděla. Právě jela tramvaj. Stiskla mu ruku a nastoupila. Zamávala mu, ale on to už neviděl. Dalo se do deště.

Autorka: Irena Novotná.