Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Naše staré děti.

V Magazínu ONA DNES mi v prosinci 2010 vyšel fejeton o starých dětech, klientech domovů důchodců či penzionů pro seniory. Psala jsem o příkořích, která se zde některým klientům dějí, o jejich smutku a strachu, o jejich dětech, které často o těchto příkořích vědí, ale nestěžují si, protože jsou rády, že mají o rodiče postaráno, a končila jsem tím, že by tyto staré děti měly možná letošní vánoční čas radostnější, kdyby věděly, že brzy dostanou dotazník, kde se budou moct anonymně svěřit se vším, co je trápí.

Během tří dnů mi přišlo asi čtyřicet emailů, které si byly podobné jako vejce vejci. „Já mám příběh z ústavu pro handicapované lidi i z domu s pečovatelskou službou. Lidé na vozíku nemohou jít večer do společnosti. Leda si zajistí, kdo je doprovodí a uloží do postele. Ošetřující personál totiž tyto lidi chystá na noc už před šestou večer. Ať je zima nebo léto, vždy před šestou rychle převléknout do nočního úboru pod heslem: „Já chci domů, a ty už stejně nikam nepůjdeš.“ Co na tom, že v létě jsou podvečerní procházky tak nádherné!
Ví se o tom, ale nemluví se o tom. Řekněte mi, prosím, kde je co špatně. O tomhle by se přeci mluvit mělo!“
„Po dočtení tohoto fejetonu jsem brečela jak želva, byl opravdu dojemný a zároveň děsivý. Od dětství mě téměř vychovávali prarodiče, byli a stále jsou super a já na ně nedám dopustit. Díky tomu mám kladný vztah k seniorům.

Myslím si, že by si všichni senioři od nás mladších zasloužili více péče, úcty a respektu. Každý by si měl uvědomit, že také jednou bude potřebovat péči ostatních. Moc bych si přála, aby se chování k seniorům ve všech domovech důchodců, nemocnicích a ostatních zařízeních, změnilo k lepšímu. A aby děti či vnoučata, nezapomínali na své babičky a dědečky. Je potřeba více takových článků! Děkuji autorce.“

„Jako studentka zdravotnické školy musím s lítostí poznamenat, že bídná situace je nejen v domovech, ale i v některých léčebnách pro dlouhodobě nemocné. A přestože na našich praxích upozorňujeme na nedostatky, zatím jsme nikdy nebyly vyslyšeny. Budiž to pro nás alespoň motivace, vykonávat svou práci lépe, než s čím se, mnohdy jako „podřadné“ studentky, musíme setkávat nyní.

A na závěr dopisu alespoň jednu dobrou zprávu. Naši babičku jsme letos konečně přesvědčili, že opravdu nic nekomplikuje a není na obtíž, a stráví tedy svátky s rodinou. Nikoliv v domově!“

A protože výjimka potvrzuje pravidlo, byla jsem ráda, že mi přišel i jeden email negativní.
„Jsem opravdu rozrušena a hrubě pobouřena, jakým způsobem domovy seniorů prezentujete. Napsala jste článek, který bez jakýchkoliv důkazů osočuje zaměstnance těchto zařízení. Kdybyste měla nějakou kritiku založenou na konkrétním případě, ale to vy ne. Se vší vážností jsem rozhořčena. Tato práce je opravdu těžká jak fyzicky tak psychicky, ale to vy asi nevíte, snažila jste se jen poplivat práci, ve vašich očích, neochotných zdravotních sester, nevšímavých pečovatelek, bezohledných kuchařek a neomalených ředitelů. Jitka K.“
Milá Jitko, měla jsem napsaný konkrétní fejeton, týkal se konkrétního zařízení, konkrétního starého dítěte a konkrétní ředitelky, která se k tomuto konkrétnímu starému dítěti zachovala přede mnou a dalšími asi 40 lidmi tak, že by měla dostat okamžitou výpověď.

Bohužel, toto konkrétní staré dítě mi zakázalo, aby tento konkrétní fejeton vyšel. Ptáte se proč? Protože se bojí své konkrétní paní ředitelky.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1