Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Peníze a zloději.

Dítě ví velmi brzy, co jsou peníze a k čemu jsou potřeba. Brzy pochopí, že zadarmo se dostane máloco. Většina dětí odmalička slyší, to ti nekoupím, to stojí moc peněz! Nebo, cože?! Tys to rozbil (a)?! Víš, kolik to stálo? Už ti nikdy nic nekoupím!

Když je dítě větší, řečem dospělých o penězích se nevyhne, protože v rodinách, kde jsou malé děti, se o penězích většinou mluví často, a dítě tedy brzy ví, že když něco chce, musí na to mít peníze.

Já měla svůj vztah k penězům odmalička nastavený trochu jinak než většina dětí. V roce 1954 jsem dostala dětskou obrnu a od čtyř let jsem byla nucena žít s postižením, vyrovnávat se s touto „výjimečností“ vedle zdravých dětí, zvládnout měsíce samoty bez rodiny v Janských Lázních, a díky těmto „dárkům“, bez kterých bych se obešla, jsem měla a mám stále, poněkud vlažný vztah k penězům.
Peníze nezmůžou všechno, říkala jsem si jako dítě a za pravdu mi dal rozhovor s mojí babičkou, když mi bylo asi šest let.

„Babi, a kdybych byla milionářka, měla bych nohu zdravou?“ Babička řekla, že ne, že k tomu, abych měla levou nohu zdravou, mi nikdy žádné peníze nepomůžou, a bylo to. Čtyři roky po listopadu jsem stála ve frontě na kolínské poště u nádraží. Potřebovala jsem poslat do redakce Zemědělských novin další pokračování románu, který mi tam vycházel každý pátek a tak jsem stála ve frontě velmi hrdě a nejradši bych všem řekla, co v té nadité obálce mám.

Přede mnou stál kluk o rok starší než já, kterého znám od školy a začal do mě hučet, jak je teď všechno blbý, a že jemu tedy sametová revoluce uškodila, protože teď se nedá nic ukrást jako za komoušů, že si s bratrem a s otcem nakradli za komoušů z fabriky všechno, co potřebovali pro stavbu svých chat a nakradli si i jiné věci a teď se nedá ukrást nic, a já, bohémsky šťastná, jak jsem v redakcích žádaná, protože jsem fakt dobrá, když právě teď nesu na poštu další kapitoly románu, na které čekají nejenom v redakci, ale hlavně se na ně nedočkavě třesou čtenáři, já jsem se v té frontě na něj usmála, a řekla mu, že mně nevadí, že se teď nedá už tak krást, protože jsem od osmnácti let pracovala v divadle, kde nebylo co ukradnout, leda tak vrtík, kterým se připevňují kulisy k dřevěné podlaze jeviště nebo vyřazenou kulisu…

A on se na mě pohrdavě podíval a suše zkonstatoval, vždyť taky nic nemáš. Když jsem šla z pošty, měla jsem z toho, co mi řekl, nepříjemný pocit. Sakra, proč jsem se nebránila? Proč jsem mu neřekla, ty blbečku, jak to, že nic nemám?!

Mám přece dvě zdravé, krásné a chytré děti, pana Fuchse, pejska, máme hezký byt, a máme auto, i když jsme nikdy nekradli, jako jsi kradl ty a tvůj bratr a tvůj otec!

Dlouho mě mrzelo, že jsem mu to takhle neřekla, a pokaždé, když jsem ho potkala, jak jede zachmuřený na kole, protože se mu pořád nedaří nic nakrást, tak jsem si na jeho pohrdavé „vždyť taky nic nemáš“, vzpomněla, a až za tři roky se mi konečně rozsvítilo a došlo mi, že on mi vlastně zalichotil!
On mě nepočítá mezi zloděje! Pro něj jsem blbeček, který nekrade.

A od té doby, i když je to už tolik let, od té doby, když ho mám potkat, to pokaždé udělám tak, abych ho nemusela pozdravit. Nevím, proč bych měla zdravit zloděje.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1