Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Kamínek pro štěstí.

Bylo to na Josefa, kolem sedmnácté hodiny. Šla jsem kolem bývalého hotelu Savoy v centru Kolína, a všimla jsem si drobné, asi desetileté dívenky. Natahovala ke mně ruku. Žebrá, napadlo mě. Chtěla jsem jít dál, protože jsem alergická na loudily, kteří po mně neustále něco chtějí, cigaretu, pět korun na polévku, dvacku na jízdenku za nemocnou babičkou – denně je potkávám na nádraží v Kolíně a v Praze, jsou i ve vlaku. Ale ta dívenka mě něčím přitáhla. Že by něco prodávala? Ale co? A tak jsem se u ní zastavila. „Co potřebuješ?“
Podívala se na mě smutnýma očima, schovanýma za malými brýlemi. „Nechcete kamínek pro štěstí?“ Rozevřela dlaň a já uviděla dva modré kamínky, světlý a tmavý. „Vyberte si.“

Vybrala jsem si ten větší, světle modrý, poděkovala jsem a ona na mě pořád smutně koukala.
„Ty rozdáváš kamínky pro štěstí? A jak tě to napadlo?“
„Já si myslím, že všichni lidi jsou nešťastní, tak jim chci dát kamínek, aby měli štěstí.“ To mi přišlo hodně pesimistické.
„Víš, ale nejsme všichni nešťastní. Ono také záleží na tom, jak se dokážeme s tím ošklivým, co nás potká, vypořádat. Někdo to udělá hned, a někomu to trvá déle.“ Abych ji trochu povzbudila, ukázala jsem na její dlaň. „A někdo potřebuje kamínek pro štěstí, viď?“ Přikývla, trochu ožila a tak jsem pokračovala.
„Kdy tě to napadlo, rozdávat kamínky pro štěstí?“
„Včera. Ale včera si ho nikdo nechtěl vzít.“ Podívala se na mě a už byla zase hodně smutná.
„Páni, to jsi tedy potkala hloupé lidi! Já jsem si ho vzala a vsadím se, že budu mít to nejkrásnější štěstí! Díky tobě!“ Trošku se usmála. „Jak se jmenuješ?“
„Zuzana.“
„Ty jsi z Kolína?“
„Bydleli jsme v Praze, teď jsme se přistěhovali sem.“ Začaly jsme si povídat, řekla mi, kde bydlí, kam chodí do školy, dozvěděla jsem se, že její maminka čeká miminko a ona že pojede na prázdniny na Slovensko, a protože se mi pořád zdála být smutná, řekla jsem jí, že o ní napíšu Fuchsovinu, a až vyjde, hodím jí noviny do schránky.

A ze Zuzanky se najednou stala usměvavá holčička, poděkovala mi, podala mi ruku a rozloučily jsme se. Čekala jsem, že půjde domů, ale kdepak. Sotva jsem od ní udělala pár kroků, zastavila pána s pejskem. „Nechcete kamínek pro štěstí?“ A pán se na ni usmál, vzal si tmavomodrý kamínek, který jsem v její dlani před chvílí nechala, poděkoval, řekl, že je krásný a že mu určitě přinese štěstí, Zuzanka pohladila pejska a teprve potom se spokojeně rozeběhla domů. Svůj úkol splnila. Právě rozdala poslední štěstí.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1