Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Jsou kolem nás.

Do autobusu nastoupila starší žena. Sedla si a s úsměvem se začala dívat z okna. Za ní přistoupila dáma úctyhodného věku. Mohla si sednout jinam, ale neudělala to. Postavila se nad usměvavou starší ženu a na celý autobus zaskřehotala, že má právo sedět tady a ta paní, co dělá, že ji nevidí, ať kouká pěkně vstát, protože na tomhle místě sedět nesmí!

Usměvavá, starší žena vstala a šla si sednout jinam. Dáma úctyhodného věku se rozplácla na její místo a vítězoslavně se rozhlédla.

Nejradši bych ji nazvala tou, co nám dává mléko, ale neudělala jsem to. Zvedla jsem se a šla jsem si sednout k té usměvavé ženě. Byla to moje kamarádka. Má za sebou dvacet operací, ozařování, chemoterapie. Skončí jeden problém, začne druhý. Bojuje. Je usměvavá a optimistická, i když to, co mi o sobě řekla, než autobus dojel do nemocnice, znělo hrůzně.

„Jsem na tom poslední měsíce pořád stejně. S léky, bez léků, s jídlem, bez jídla, nic se nemění. S největší pravděpodobností došlo k propálení střevního a zažívacího traktu ozařováním…“
Dvouletý syn mé kamarádky měl problémy. Rodiče počítali se vším. Když mi přišla od kamarádky následující esemeska, oddychla jsem si.

„Můžu ti říct, že je to hrozný, otřít se o onkologické oddělení. Ale je to za námi. Malý je v pořádku. Jsem ráda.“
Za týden, o půlnoci, mi přišla jiná esemeska.

„Ireno, zdravím tě z nemocnice, jsem v Motole, dnes jsem byla na operaci prsu (bohužel obou), našli mi nádor, ale už je to venku, tak snad bude už jenom líp a líp.“

To jsou ti, o kterých víme. Myslím, že každý z nás někoho takového měl, nebo má vedle sebe. Ale desítky lidí s podobným osudem potkáváme a nevíme, co s sebou nesou.
Jednou jsem šla kolem dvou sousedek, které pomlouvaly třetí.

„Ta už neví, co si dát na palici! Představte si, má paruku!“ Paní, o které mluvily, byla hezká, štíhlá, moderně oblečená. Opravdu si pořídila paruku. A za dva měsíce zemřela.
„Skoro nepozdraví, nevím, co jí přelítlo přes nos,“ stěžoval si před několika lety jeden pejskař na druhou pejskařku. Ani já to nevěděla. Nebylo mi příjemné, když paní, se kterou jsme si do té doby nad svými pejsky povídaly o všem možném, dělá, že mě nevidí. Ale neřešila jsem to. Zvykla jsem si.
Pak jsem začala nosit šátek na hlavě, a když jsme se po nějaké době potkaly u výtahu, zaraženě se na mě podívala.
„Taky?“
Nevěděla jsem, o čem mluví a ona si na vteřinu sundala čepici. Neměla vlasy. Vytřeštila jsem na ni oči.
„Vy…“ Přikývla.
„Bojuju. I když je to někdy těžké.“
Vysvětlila jsem jí, že nosím šátek, protože si nechávám dorůst vlasy a ona si oddychla.
„Tak ať vám to sluší, až vám to doroste!“
Téhle paní vlasy dorostly také a už si nad svými pejsky zase povídáme.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1