Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Cesta autobusem.

Ať mi nikdo neříká, že se nudí!
Stačí přece vyjít ven z bytu, podívat se kolem sebe a být na příjmu. Rozsvítit se pro druhé, nekoukat zachmuřeně na svět, nenaříkat si. Je to někdy těžké, to uznávám, ale stojí za to, rozsvítit se. Věřte mi. A navíc, když se třeba na někoho jenom usmějete, vrátí se vám to! Nedočkavce ovšem musím upozornit, že se mu to nevrátí hned! To kdyby náhodou otevřel sousedce dveře, a hned za tento dobrý skutek čekal, že mu vzápětí paní pošťačka přinese složenku na dvacet tisíc. Takhle rychle to vážně nefunguje!
Abych to shrnula, já se nenudím nikdy a rozsvícená jsem pořád. Vážně. Někdy si jdu dokonce i na nervy, protože na sebe vymýšlím stále nové a nové aktivity, o kterých se můžete dočíst na mých webových stránkách, v rubrice, Když se řekne, co je nového.
Jsem pozitivně naladěná od chvíle, kdy otevřu oči a přemýšlím, co příjemného mě dneska čeká. A vždycky něco najdu! Třeba to, že „kluci“, jak říkám panu Fuchsovi a našemu jezevčíkovi Atíkovi, odjedou na celý den na chalupu a já budu doma relaxovat úklidem, od kterého si budu odskakovat k počítači.
Popíšu vám, jaký krásný den jsem měla například nedávno v kolínských autobusech…
V listopadu 2007 vyšla Fuchsovina, ve které jsem se omluvila paní řidičce kolínských autobusů, krásnému, blonďatému, usměvavému andělovi, že jsem na ni zapomněla, když jsem psala v jiné Fuchsovině pouze o kolínských řidičích – mužích.
Uběhly dva měsíce, paní řidičku jsem neviděla, na Fuchsovinu jsem zapomněla, a přesně za dva měsíce, v lednu 2008, jsem čekala na sídlišti na autobus. Přijel, a v něm paní řidička, krásný a usměvavý anděl.
Podívaly jsme se na sebe a obě jsme se usmály. Bylo mi jasné, že mě poznala, a když jsem si brala jízdenku, potvrdila mi to.
„Chtěla jsem vám poděkovat!“
Zaculily jsme se na sebe, řekla jsem, že jí také děkuju, za to, že si vzpomněla a ona řekla, že ji moc potěšilo, jak jsem to napsala. Povídala bych si s ní, ale lidi nastupovali, tak jsem musela jít dál do autobusu.
U pošty jsem vystoupila, šla jsem směrem k soudu, a když jsem slyšela, že autobus s usměvavým andělem jede za mnou, zastavila jsem se a zamávaly jsme si. Řeknu vám, i když bylo pod nulou, šla jsem do města rozehřátá spokojeností!
Odpoledne jsem musela autobusem znovu, na poštu u nádraží. Když jsem čekala na autobus, který mě odveze zpátky domů, všimla jsem si na zastávce ženy, na které bylo vidět, že není kolíňačka.
Zdálo se mi, že je trochu dezorientovaná, usmála jsem se na ni, ona na mě, čekala jsem, že se mě na něco zeptá, ale autobus už přijel, nastoupily jsme, sedly si vedle sebe, a už to tady bylo!
Byla to Angličanka. Zeptala se mě, jestli mluvím anglicky. Řekla jsem, že ne, rozhlédla jsem se, vedle mě stál mladík, zatahala jsem ho za bundu a zeptala se ho, jak je na tom s angličtinou. Usmál se.
„Dobře.“
Tak jsem ho pustila k dámě sednout a pak jsem nad nimi pyšně stála a hrdě poslouchala, jak se spolu plynule domlouvají. Když dáma zjistila, co potřebovala, s úsměvem se na mě otočila, poděkovala mi, a chlapec mě chtěl pustit sednout zpátky na mé místo. Nechtěla jsem, tak si spolu povídali dál a já se pyšnila ještě víc.
To je, panečku, mladý muž! Nejenom, že umí perfektně anglicky, ale ještě je slušně vychovaný.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1