Nikdo nechce vydat knihu Karla Gotta

Autorka článku: Irena Novotná Často se shledáváme s názory, zda existuje nebo neexistuje život po smrti. Odpovědi jsou různé. Nikdo nic neví a přitom, důkazy jsou denně k dispozici.

Vyznání slavných lidí v historii. Takový jsem byl.

V dějinách literatury se setkáváme s díly, v nichž lidé, kteří se proslavili a vstoupili do vědomí společnosti, píší své paměti, které mají současně povahu vyznání, aby obhájili svůj život a odpověděli na otázku, kdo jsem byl/byla, aby předešli posmrtným spekulacím a nepravdám a předešli možným dehonestacím po své smrti. Augustin Aurelius na přelomu 4. a 5. století napsal slavnou knihu Vyznání, v níž líčí bez obalu svou podivuhodnou ambiciózní životní dráhu, která ho dovedla od obyčejného, rozverného chlapce z malého severoafrického města Thagaste na dráhu slavného řečníka, filosofa, učitele, spisovatele, teologa, biskupa, politika a světce v dobovém římském světě, neboť je chápán jako pravý Říman.

Nikdo, jak je patrno, nemohl už nikdy změnit jeho informace o něm samotným a všichni jeho životopisci v budoucnu se jeho vlastním sdělením o sobě samotném řídili. Možná, že to byl nápad milánského biskupa sv. Ambrože, který měl životní zkušenosti a doporučil mu, aby takové dílo napsal. Šlo nejen o jeho obraz pro budoucnost, ale také o pravdivost všeho, co zažil a jaký měl jeho život vliv na budoucí dění v době, kdy se teprve tvořily počátky historie budoucí Evropy.

Psát paměti a zápisky bylo v antice a středověku normální.

Nebyl to žádný zvláštní požadavek, vyznání se bylo i běžným zvykem velkých mužů u předchozích antických společností, aby obhájili své politické, společenské a osobní kroky, které by mohly vzbudit v budoucnu spekulace o kvalitě jejich osobnosti a legitimitě jejich životních kroků, které mohly být v konci odsuzovány a znevažovány. A to už věděli i antičtí Řekové a Římané, v jejichž literatuře se objevují zajímavé životopisy výrazných osobností, působící ve veřejném životě a ovlivňující přítomné a budoucí dějiny světa. Julius Caesar napsal pozoruhodné dílo o svém tažení do Galie s názvem Zápisky o válce galské, které má nejen historickou hodnotu, nikdo nemůže později zpochybnit, jak sám vyhodnotil tuto vyhlazovací a zničující římsko-galskou válku a svou roli v ní.

Po jeho smrti císař Octavianus, jeho blízký příbuzný, neváhal a napsal také své vyznání o tom jak pomstil Caesarovu násilnou smrt a proč tak učinil. Nikdo po něm už nemohl jeho úsilí zpochybnit anebo zkreslit. Budoucí císař se chystal na převzetí moci a jistě nebylo v zájmu rodiny a Říma samotného, aby ho budoucí životopisci, třeba tajný republikán Tacitus očerňovali.

Italové nezapomínají na svého hrdinu, Scipia Africana ve své krásné hymně a nezapomněli na něho ani římští dějepisci, jejichž knihy se staly podkladem pro starořímské dějiny moderních autorů. Může někdo zpochybnit tak fascinující Scipiův život v existenčním boji pro římskou říši? Nechme nyní spát historii a věnujme se tématu, který jsem předeslala v nadpisu tohoto článku.

Kniha pana Gotta o jeho životě a díle. O čem asi vypovídá?

Nevíme, jak dlouho pan Gott pracoval na své knize, kterou lze pojmout jako vyznání či paměti. Měl na to právo a jako autor a svědek dlouhé doby vývoje dějin popové hudby v české republice, do nichž se sám vlastním úsilím zapsal. Činil tak, jak činili jeho předchůdci s odpovědností sobě vlastní, protože jeho éra, jak předpokládal, byla významná nejen na poli umění, neboť v něm vystupovali významní hudebníci, skladatelé a interpreti.

Pan Karel Gott byl známý ve světě a reprezentoval naši zemi i tam, kde se o ní příliš nemluvilo. Jeho pěvecké ambice byly oceňovány nejen oblibou u publika, ale také uměleckou sférou, která udělovala pro pěvce ceny Zlatého slavíka. Není jeho vinou, že vlastně neměl konkurenci. Možná, že byl jedním z mála, který vložil do své pěvecké dráhy úplně všechno, co bylo v jeho silách a co přesáhlo i tehdejší kvality popové hudby ve své době, i když jeho uměleckým životem prošlo několik vynikajících interpretů, kteří šli po své dráze a jistě na ně nebudou jejich fanoušci zapomínat, i když na ně zapomenou všichni okolo.

To byl jeho život, jeho dílo, jeho úsilí, které vynakládal až na hranice svých fyzických sil. Není přeci důležité, co si o něm myslí pan Drobný, jeho zahradník, řidič, tajemník, chůva, jeho přímí kolegové, odpůrci a příznivci jeho uměleckého projevu, ale je důležité, co si o sobě a o své životní éře a době , kterou většina z nás zažila, myslí on sám. Jeho kniha, kterou zřejmě dopisoval v poslední době svého života má stejnou historickou a společenskou váhu, jako knihy osobností, kterým jsem v tomto článku věnovala takovou pozornost, protože napsat své vyznání není nic výjimečného, jak je patrno z mého historického pozorování, ale něco hodně důležitého nejen pro něho samotného, ale i pro nás a možná budoucí skladatele, hudebníky, interprety a i příznivce popové hudby tohoto typu, jejíž přítomnost a úlohu bych absolutně nepodceňovala.

Pan Gott zvedl vysoko laťku a to možná vzbuzuje v některých lidech pochybnosti, zda ji překonají, zda mají ten dar, aby rozechvěli stejně, jako třeba Elvis Presley, či nedávno zesnulý světově uznávaný Dmitrij Chvorostovskij, ruský operní pěvec, známý v celém kulturním světě a často nazývaný operním Elvisem. Proto je kniha, kterou zřejmě o svém životě a díle napsal, důležitá i pro ty, kteří by se chtěli dát na jeho cestu. V tisku proběhla zpráva, že ji známá nakladatelství nevydají, protože její vydání nemají v plánu, ale přihlásil se Blesk, že chystá nějakou knihu o něm. Knihu o něm může napsat každý, koho to napadne a umí psát příběhy. Ale pan Gott není příběh, ale fenomén, který zatím nelze pojmenovat.

Je vůbec možné se přimluvit, aby byla vydána právě jeho kniha, kterou si každý, kdo ho zažil, s úctou koupí? Proč to považuji za důležité? Je přímým protagonistou své doby a vývoje popové hudby, která má své místo v dějinách moderní hudby a tím i příkladem pro ostatní talenty a vzpomínkou těch generací, které mu naslouchaly v práci, doma, v autech, v některých obdobích života, na které rádi neb neradi vzpomínají, při pobytu v zahraničí, či v těžkých chvílích života či v těch svátečních.

Do mého života vstoupil sice nevolán, protože jsem spíše milovnice klasické hudby, ale byl jeden den, který mi najednou zkrášlil a pomohl mi učinit klíčové životní rozhodnutí. Tak. i to je nesmazatelná úloha umění, lidského zpěvu a krásy hudby, která přijde právě včas a v tu důležitou chvíli.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet