Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Pazourek.

Vždycky mě fascinuje, když historici či archeologové vydedujují podle nejrůznějších nálezů, že něco se stalo prostě takhle a jinak ne, že na místě, kde se něco prastarého našlo, žili ti a ti, protože nikdo jiný tam prostě žít nemohl, když se tam našlo zrovna tohle, nebo že nějaká bitva skončila fiaskem proto, že…
Prostě nás postaví před hotovou věc a konec. Jiná volba není. Jako by jim chyběla fantazie.

Chápu, že potřebují určitou věc zařadit přesně a musí mít jasno v letopočtech, a musí se držet dávno zjištěných a ověřených faktů, a prostě nemůžou mít, na chronicky známou věc, najednou odlišný názor. Ale fantazie přece k člověku patří, ne? Fantazii měli i naši předkové, tak proč ne i my?

Jednou jsem napsala do fejetonu v ONA DNES, že Věstonická Venuše byla ve skutečnosti Libuna z Věstonic, tlustá a hádavá ženská, které se její manžel bál. Tajně si vyrobil její figurku, která jí byla hodně, ale opravdu hodně podobná, a když šla Libuna k věstonickým sousedkám drbat, figurku vytáhl a pěkně jí od plic vynadal. A možná jí i jednu vrazil…

Neřekli byste, co rozesmátých reakcí mi přišlo! Od žen i od mužů. A všichni se mnou souhlasili. A proč ne? Nikdo se přece už nikdy nedozví, jak to opravdu bylo a proč kdysi někdo vytvořil figurku téhle tlusté ženské, které jsme začali vznešeně říkat Věstonická Venuše.

Nedávno bylo v novinách, že se v kostele ze 14. století našel ve starém hrobě pazourek. Že to svědčí o tom, že historie města je o hodně starší než se myslelo, a že se bude muset přepsat jeho historie.

Chudáci městští historikové. Ale můžou si za to sami. Proč nepřipustí, že všechno mohlo být úplně jinak? Co když ten pazourek našel někdo někde úplně jinde, daleko od jejich města? Nějaký dávný cestovatel, který se vydal za hranice svého domova buď proto, aby odněkud přivezl něco konkrétního, nebo jen tak, aby na chvíli zmizel z dohledu rodičů? A tu věc, o které vůbec netušil, že to je pazourek, našel náhodou daleko od svého domova. Začalo tehdy pršet, tak utíkal do skal a schoval se v jeskyni, kde si rozdělal oheň a přenocoval tam. A ráno šel udělat svoji potřebu dál do jeskyně, zakopl, upadl, utrhly se pod ním kameny a on sjel do jámy, odkud se škrábal nahoru.

A jak se tak nahoru škrábal, nalezl nějaké kosti a také něco, čemu my dneska říkáme pazourek. On tomu začal říkat Medík, podle jména svého synovce Metoděje, po kterém se mu stýskalo, a kterého chtěl ještě vidět, a tak se škrábal nahoru, v ruce Medíka, kterým si vyškraboval díry mezi šutry a hlínou a opravdu se mu nahoru podařilo vylézt.

A když se vrátil s Medíkem domů, uvěřil tomu, že za jeho šťastný návrat může právě Medík, navíc se mu po návratu všechno dařilo, jeho široká rodina vzkvétala, a tak došel k názoru, že Medík přinesl jemu i jeho rodině štěstí a chtěl ho mít s sebou i v hrobě…

Chápete to?! A teď se kvůli Medíkovi z nějaké zapadlé jeskyně bůhví kde, bude přepisovat historie jednoho města!

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1