Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová 2009.

Neděste se, nebudu dělat hodnocení roku uplynulého, nebudu předvídat průběh roku nového, ani vám nebudu nějak extra přát.
Různá přání k Vánočním svátkům a ke konci roku, jsem si užívala už od 2. prosince 2009, kdy mi přišlo emailem první. Dotyčná ho poslala mně a dvaceti dalším lidem s malou poznámkou.
Posílám to už teď, ať to mám z krku.
Neodpověděla jsem na něj. Vy byste odpověděli?
Stejně tak jsem neodpovídala na všechna podobná přání, která někdo poslal nejenom mně, ale i desítkám dalších známých. Kdybych chtěla, mohla jsem si udělat databází různých emailů, a že byly některé hodně, ale hodně zajímavé! Ale nechtěla jsem a navíc jsem byla naštvaná, že je i můj email takhle hozený do éteru. Proč, proboha? Možná, že dotyční odesílatelé posílají seznam emailových adres společně s PF, které nemá vtip a je neosobní, jenom proto, aby si všichni přečetli, KOHO mají ve svém seznamu…
Odpovídala jsem na přání, která byla určena pouze mně, a i když jsem odpovídala krátce, vždycky to byla odpověď osobní.
A stačila jsem si i vyřídit „účty“ s Bohunkou z Prahy.
Poznaly jsme se před čtyřmi lety v klimkovických lázních. Každý rok mi od ní v prosinci přijde přání plné zbožných slov, andělů, pokory a lásky k bližnímu. Pokaždé mám z té boží sladkosti husí kůži, ale přežiju to.
Na jaře v roce 2008 mi vyšla kniha, Když je muž v lázních, věnovaná klimkovickým lázním, a já si naplánovala, že ji v červenci dám v lázních svým jednadvaceti kamarádům – pacientům, za to, že hráli v mé divadelní hře, Když se v lázních nedaří houbám, kterou jsem zařadila na konec této knihy. Slíbila jsem jim to v létě 2006 a sliby se mají plnit.
Bohunka, která nám při zkouškách pomáhala a knihu jsem jí chtěla dát také, mi ale v červnu poslala email, že už v lázních byla, takže jsem věděla, že jí knihu budu muset poslat.
V červenci jsem knihu rozdala kamarádům, ti se radovali z toho, že jsou jejich jména v knize a že je tam i hra, ve které hráli, a ze které vlastně svou prací udělali premiéru světovou, a nepřišla jsem ani o reakce těch, kterým jsem knihu poslala poštou.
Volali mi, a někteří za mnou dokonce do Klimkovic přijeli. Ti, co přijet nemohli, těm jsem knihu z Klimkovic poslala, a jednu jsem poslala i Bohunce. Odpověď jsem od ní nečekala. Cítila jsem z ní totiž v létě 2006, nepřátelství, které maskovala srdečností a úsměvem. Nikdo si ničeho tehdy nevšiml, ale my dvě jsme věděly své.
Bohunka je dětskou obrnou postižená daleko víc než já, ale vystudovala a je z ní úspěšná právnička. Zůstala sama, bez muže a bez dětí. Věděla jsem, že ode mě čekala od prvního dne, kdy jsme se poznaly, pokoru před jejím postižením, pokoru a úctu, na kterou je celý život zvyklá, ale měla smůlu.
Už v dětství se mi v mozku něco přehodilo a od té doby mám fakt divnou vlastnost, a protože nevím, co s ní mám dělat, nedělám s ní radši vůbec nic… TSU. O co jde? Vidím před sebou lidi, a nevidím, jestli mají o jednu ruku méně nebo při chůzi poskakují. Vidím před sebou lidi a nevidím, že sedí na vozíku. Vidím před sebou lidi a nevidím, že jsou postižení. Ani Bohunku jsem tedy neviděla jako postiženou chudinku, ale jako úspěšnou ženu, ze které kape závist nad každou postiženou ženskou, která vypadá jenom trochu k světu, nad každou postiženou ženskou, která má manžela a děti. Při pohledu na takové ženy se doslova kroutí nepřejícností, kterou ukrývá pod laskavé úsměvy. A když je postižená žena dokonce úspěšná, říká jí Bohunčin pohled, tak to sis tedy dovolila moc, ty…!
Nechtějte slyšet, co mi Bohunčiny pohledy za ten měsíc, kdy jsme spolu byly v lázních, řekly! Někdy jsem z ní cítila její nenávist doslova fyzicky. Ano. Jako když z někoho cítíte parfém. Ale pozor! Nenávist nepáchne ani nevoní. Nenávist, pokud máte schopnost ji cítit, studí.
Když mi v prosinci přišel opět Bohunčin email, plný zbožné lásky k bližnímu, naštvala jsem se, a napsala jí, že za přání plné boha děkuju, ale že bych ráda věděla, jestli jí ode mě přišla kniha. Odpověděla okamžitě.
„Kniha přišla. Přece jsem ti děkovala, když jsem ti posílala email z lázní.“
I já odpověděla hned.
„Ano, psala jsi mi email z lázní. V červnu. Ale to jsi knihu ještě neměla. Tu jsem ti posílala v červenci. A mezi námi, Bohunko, nepřekvapila jsi mě. Věděla jsem, že nepoděkuješ. My dvě jsme si nesedly. Nicméně si myslím, že poděkovat je slušné.“
Odpověděla až za chvíli.
„Tohle mi nikdy nikdo nenapsal. Ani já bych to nikdy nikomu nenapsala. Ale máš pravdu, děkovat by se mělo. Omlouvám se a děkuju.“
No vida, řekla jsem si. Podařilo se! Paní doktorka se konečně v pětapadesáti naučila děkovat…
A tak nám všem přeju, abychom v roce 2009 občas něco někoho naučili, nebo se od někoho občas něco naučili…
Neuškodí to nikomu z nás.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1