Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Cmuk.

„Ty jsi můj nejmilejší pan režisér,“ pochválila jsem Martina Čičváka, když mě pustil ze zkoušky v Činoherním klubu o hodinu dřív na vlak. Náš slovenský pan režisér se zatvářil pochybovačně.
„Irenka, neverim vam. To ste povedala nedávno i Ondrejovi Sokolovi.“ Nedala jsem se.
„No a co? Ty snad máš jenom jednu nejmilejší ženskou?“ Nepřemýšlel ani vteřinu a hned přikývl.
„Máte pravdu, Irenka…“
Myslím, že stejné to je i s kamarády, s knihami, s filmy.
Například kamarádky. Nemám jednu nejmilejší. Mám jich několik.
Mám dceru Ritu a moji maminku.
Mám emailovou kamarádku Miroslavu Taušovou z Liberce, která ví z mých webovek a z mých emailů o každém mém kroku, a když mi o půlnoci napíše, koukej už jít spát, zítra jedeš až do Hodonína, tak ji okamžitě poslechnu. Je nám oběma přes šedesát a říkáme si Mifrunko a Ifrunko.
Mám svoji ségru Jolanu Konečnou z Prahy.

Mám Lucinku Čejkovou ze Svojšic u Kolína, manželku mého synovce Marka.
Mám Marcelu Novročíkovou z Bohumína, která mi říká matko, a já jí říkám dcerunko moje.
Mám Evu Audolenskou, bývalou inspicientku z kolínského divadla.
Mám Markétku Řezáčovou, inspicientku z Činoherního klubu.

A pak mám Dášu Doubravovou a Oli Táborskou.
Jsme stejně staré, každá máme dvě děti, notujeme si ve všem, v čem si ženy notují, a všechny tři píšeme.
Poznaly jsme se před víc jak deseti lety v redakci, která vydává časopisy Napsáno životem a Čas na lásku. Dáša s Oli tam pracovaly, a já patřila mezi externisty, kteří psali (a stále píší) pro tyhle dva časopisy příběhy ze života.

Jednou bylo strašné horko, jela jsem do jejich redakce přeplněnou tramvají, zmožená jsem si sedla u Oli v kanceláři a ta se mě zhrozila.

Z mých krátkých, zpocených, čerstvě nabarvených černých vlasů, se mi totiž spustila barva a udělala ze mě indiána. Oli mi nalila vodu, přinesla mi kafe a pak mě začala utírat. Nevzpomínám si, že by o mě někdo někdy pečoval líp…

A Dáša si jednou přečetla moji povídku a tázavě zvedla obočí.
„A to je čí příběh?“ Řekla jsem, že můj. Koukaly jsme na sebe, mlčely, a pak mi Dáša řekla svůj příběh.
Takhle nějak začíná přátelství? Každé začíná trochu jinak, ale to naše zakořenilo právě v těchto chvílích.
I když moje holky v té redakci dávno nepracují, scházíme se pořád. Máme takovou tradici, sejdeme se, když mi vyjde kniha, moje holky ji ode mě dostanou, Oli mně a Dáše vyloží karty, což ovládá bravurně, mezitím si povídáme a já mám celou dobu bezbřehý pocit bezpečí, klidu a radosti.

Letos jsme se už všichni tři viděly, a uvidíme se ještě minimálně dvakrát. Kromě našich setkání si emailujeme si, holky chodí do Činoherního klubu a občas se vidím s jednou nebo s druhou.
Když jsme si emailem domlouvaly poslední setkání, sáhodlouze jsem jim vypsala, jakou knihu mám pro ně teď a jakou chystám, a že v té, co chystám, bude i fejeton Cmuk, který je o nich.
Odpověď Dáši byla jako obvykle stručná.
„No, dobrý, Fuchsová, dobrý.“
To Oli, ta se „rozjela“ víc!
„Ty jsi sluníčkový tvor, Irenko, měla bys být zaživa v muzeu voskových figurín jako důkaz, že není důvod na „blbou náladu“! Posílám ti cmuk! To je slovensky pusa!“

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1