Stav domovů důchodců zvedl vlnu obav.

Autorka článku: Irena Novotná Když Televize Seznam zveřejnil stav domova důchodců s názvem Slunečnice, pohnulo to samozřejmě veřejností, a to nejen mladšími ročníky, ale i těmi, kteří odchod do domova důchodců plánovali.

Chování v mezilidských vztazích je věcí všeobecné výchovy.

Nyní bych se zmínila o případu jedné základní školy, která bývala vysoce hodnocena a považována za úspěšnou. Nedávno se mi svěřila sousedka, že se jí zhroutil desetiletý syn a že nechce do té školy chodit. Netušila jsem, co je všechno možné. Učitelka nepřiměřeně a dehonestujícím přístupem trestala žáky a rodiče dětí, kteří museli podstoupit tresty si stěžovali řediteli s tím, že když to neprošetří, že to poženou dál. Je samozřejmé, že každý, kdo je postaven před tento problém a není přímým účastníkem takových tlaků, si řekne – vina je na škole, že si nedovede udělat pořádek a možná je taky vina v systému, který není založen na hodnotách, jako je úcta k druhému člověku, úcta k autoritě školy, ochota se podřídit pravidlům, které ve své podstatě jsou k tomu, aby byl zachováván řád a pořádek v zájmu docílení výsledků, v tomto případě dosažení vzdělání, které poskytuje škola, motivující žáky k píli, pozornosti a vhodnému chování ve škole.

Výchova k úctě k člověku je také ve vzdělávacím procesu.

Právě tam, u dětí začíná ten důležitý proces, v němž se mají rozvíjet ty žádoucí vztahové hodnoty nejen v jejich řadách, ale také ke škole, která jim tyto možnosti poskytuje. A myslím, že neřešení těchto problémů (nikdo do toho nechce zasahovat) způsobují ten pocit, že se vlastně nic neděje. Ale ono se děje hrozně moc. Rozmáhá se šikana, která je postavena na principu práva silnějšího nad slabším, neochotným přijmout jeho pravidla, donucujícím způsobem ho dožene ke krajnosti. Tento naprosto nepřípustný jev, o němž se hodně píše a zřejmě se s tím nic podstatného nedělá, poznamená všechny účastníky – děti, učitele, rodiče a nepříjemnou atmosféru ve školách, která snižuje u děti, které nemají dost zkušeností, jak se tomu bránit psychicky a fyzicky i chuť se učit a považovat školu za to, čím má škola být, za prospěšnou věc nejen pro vzdělání, ale i pro pochopení vlastní důstojnosti..

Mobbing, bossing, syndrom vyhoření.

Tato tří slova dle svého obsahu znamenají druh chování, které se děje mezi dospělými. Jsou o šikaně na pracovištích jak ze strany kolektivu, tak ze strany vedoucích pracovníků, a k syndromu vyhoření oběti tohoto bezprecedentního chování. I když je o těchto jevech napsáno mnoho příruček a textů, i když se o tom mluví, dokonce existují i pracoviště psychologů, kteří umí pomoci, pořád je tu základní otázka: v čem spočívá to zlo, v jehož režii povstávají takové mezilidské vztahy mezi lidmi?

Ano, psycholog může udělat dobrou práci s pacientem, ale on se zase musí vrátit do kolektivu, s nímž spolupracuje. Jako se musí vrátit dítě do školy, které prošlo touto zkušeností a musí ji znovu čelit nebo učitelka, která je dohnána až na okraj svých možností, se znovu vrátit ke svému povolání, mezi žáky. Kladu si tyto otázky s vědomím, že to není snadné a že to nelze ničím omlouvat, pokud se to zlo zcela nevykoření z mezilidských vztahů. A tím nemíním jen zákonnou cestou, protože by bylo nutné podložit všechno důkazy, které soud uzná, a i když žalobce uspěje, nevyřeší to základní problém – úctu k člověku, k jeho důstojnosti a též k jeho životu s bližními, kteří s ním snáší jeho problém. V každém případě nemůžeme tyto jevy ve společnosti považovat za běžné a za věc, kterou si má nějak řešit oběť takového chování. V podstatě si nemůžeme myslet, že agresor a oběť na to, čím prošli zapomenou a že to na nich nezanechá do budoucna nežádoucí následky.

Generační vztahy a jejich zvládání jsou výchovným problémem.

To, co jsme mohli vysledovat v šetření v domově Slunečnice, snad na každého z nás zapůsobilo tak, že jsme v určitém momentě propadli strachu ze stáří. Ano lidský život se prodlužuje ne jen proto, že máme dostatek léků a dobré zdravotnictví, ale že máme i lepší životní podmínky a vědomosti o tom, jak si uchovat zdraví. Ovšem, ne všichni mají to štěstí. Jestliže někdo argumentuje tím, že se o staré rodiče mají přednostně postarat jejich děti, pak kontruji, že nemohou poskytnout takovou péči, kterou opravdu vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebují, ale mohou jim poskytnout péči, na kterou jako laici stačí, nehledě na to, že mnozí mají své rodiny a zaměstnání a mnozí také nebydlí se svými rodiči v jedné nemovitosti (vícegeneračním domě) a v jednom místě.

Jestliže si starší lidé podají žádost o umístění do domova pro seniory s tím, že bude o ně vyšším stáří postaráno to neznamená ve valném počtu případů, že je děti opustily a „hodily na krk“ ústavu, který se o ně postará a většinou za slušné peníze, na které se rodina skládá a nepředpokládá, že své rodiče nebo prarodiče posílá do nějakého pekla, kde prožívají své stáří v nedobrých podmínkách, které si nemohou předem řádně ověřit, třeba tak zda personál a vedení má patřičnou úctu k člověku a ke stáří, zda je schopen zachovat lidskou důstojnost i těm, kteří jsou postižení duševní nedostatečností, nebo tělesnou nedostatečností a jak je schopno toto zařízení garantovat, že se o seniory postarají a jestli jsou lidé, kteří se budou o jejich rodiče starat řádně vyškolení k této práci a také připravení po lidské stránce jim poskytnout prostředí, v kterém se budou cítit důstojně a dobře.

Personál domova pro seniory má být s rodinou v kontaktu, informovat o zdravotním stavu a doporučovat v některých případech vhodnou součinnost podle toho, jak je rodina schopná ji poskytnout v jejích aktuálních poměrech (nemožnost dojíždění, péče o děti či o partnera apod.). Svou roli v této volbě by měl sehrát ošetřující lékař, který zná zdravotní stav seniora, svého pacienta, kterého dlouhodobě léčí, a buď rodině doporučí vhodnou péči v rodinném kruhu a možnost asistence odborného pracovníka, nebo schválí úmysl seniora se uchýlit do domova pro seniory, pokud je v takovém zdravotním a duševním stavu, že je schopen přijmout tento nový životní styl a probrat to s ním.

Je tolik různých variant, které se nabízejí, ale důležitá je ochota a spolupráce, zájem o staršího člověka, protože pokud se něco takového vypěstuje v mezilidském kontaktu, zvláště, jde-li o zdraví a o psychickou rovnováhu nejen seniora, ale také jeho okolí, aby se necítil teskný a opuštěný, pak takové problémy, jimiž jsme v současnosti svědky, se nemusí dít. Stárnutí je přirozené, každý člověk zestárne a podle mého názoru platí v současné době za těch okolností, s kterými jsme se seznámili na Televize Seznam, že jak si usteleme, tak si lehneme – to říkám směrem k těm, kteří mají vliv a možnosti k tomu, aby stav, který je nyní obecně znám, co možná nejlépe eliminovali nejen pro přítomnost, ale také pro budoucnost těch, kteří budou na místě současných staroušků. Nezbývá nic jiného, než popřát dotčeným orgánům státní a komunální správy, aby se jim to podařilo co nejdříve a co nejlépe – někde se totiž stala systémová chyba.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet