Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Když se dva hádají.

… třetí pláče.
Mám kamarádku Lenku, o generaci starší, a čím jsem starší, tím víc si s ní mám o čem povídat, věřili byste tomu? Potkaly jsme se před třiceti lety v nemocnici, měly jsme postele vedle sebe a přes den, i dlouho do noci, jsme si tiše povídaly. Když nás pustili domů, oběma se nám stýskalo. Sešly jsme se jednou, dvakrát, třikrát, a nakonec se už skoro třicet let scházíme pravidelně, minimálně jednou do měsíce. Potřebujeme se. A je nám spolu dobře. Lenka krátce po našem seznámení ovdověla. Její manžel byl laskavý, milý a krásný chlap, který ji zbožňoval. Chápala jsem její smutek, i to, že tuhle nečekanou ztrátu potřebovala něčím zalepit, a stala se, ze dne na den, hlavou rodiny. Respektovanou královnou rodu.

Její dvě děti, syn a dcera, se brzy po smrti otce rozvedli a založili nové rodiny. Totéž udělali i jejich bývalí partneři. Moje děti a tvoje děti bijí naše děti. Přesně takhle to dopadlo i u Lenky, která naplno a každý den prožívala problémy a radosti všech rodin, původních i těch nových.
Řešila situace, o kterých její děti a jejich noví partneři, ani bývalá snacha a bývalý zeť, neměli ponětí. Hledala, často i s mojí pomocí, diplomatickou cestu, jak dosáhnout toho nejlepšího pro svou velkou rodinu a hlavně, aby rozvody rodičů netrpěla její vnoučata.

Když dárky, tak všem stejné, když šla na maturitní ples prvnímu vnoučeti, musela jít na maturitní plesy všech ostatních, a k tomu taneční, promoce, svatby.

Složitě řešila, jak pozvat na rodinnou akci bývalou snachu. Jak říct synovi, aby vedl svoji dceru z prvního manželství ke svatebnímu obřadu. Jak naznačit jeho druhé manželce, že není dobré, když bude sedět v čele stolu na svatební hostině jeho syna z prvního manželství, a spoustu podobných „maličkostí“. A do toho se konaly společné návštěvy hřbitova, společné oslavy narozenin, svátků, výročí svateb, křty, promoce, taneční.
Tohle všechno prožívala její velká rodina pohromadě a vlastně celé dlouhé roky nikdo netušil a netuší dodnes, že za rodinnou idylkou je pečlivá, složitá a někdy doslova diplomatická práce Lenky, královny rodu. Už dávno jsem si zvykla, že při našich setkáních mluví hlavně Lenka. Nevadí mi to. „Jednou napíšu o tvé rodině ságu,“ řekla jsem jí už mnohokrát, ale nikdy to neudělám. Vím o její rozvětvené rodině všechno, a když říkám všechno, tak je to pravda. O dětech, o vnucích, pravnucích, zetích, snachách. Vím o všech všechno. Někdy jsem Lence jejich rodinnou pospolitost trošku záviděla. My se nescházíme, také nás není tolik, společně nic neslavíme, nicméně o sobě víme. S bráškou se moc nevidím, ale kdybych cokoli potřebovala, vím, že mi pomůže. I já bych mu pomohla. A on to ví, i když jsme si to nikdy neřekli. Proč bychom si to říkali? To je přece samozřejmé.

Loni před Vánoci jsem přišla k Lence a zhrozila jsem se. Byla bledá, uplakaná. Objala jsem ji a ona mi řekla něco, co mě šokovalo. Její syn a její dcera spolu nemluví. „Nechápu to, Irenko. Jaruška prý Petrovi řekla, že si myslí, když je o pět let starší, že ho musí poslouchat. A že ji to už nebaví. A Petr se urazil.“
Utěšovala jsem ji, že to je jenom na chvilku, že spolu určitě začnou mluvit o Vánocích, ale když svátky přišly, rodiny se poprvé nesešly. Ani o Velikonocích nepřišli vnuci zmrskat sestřenky, protože ty jsou ve znepřátelených rodinách.

Válka Lenčiných dětí se táhla a já na oba měla čím dál větší vztek. Copak nevidí, JAK se jejich maminka trápí?! Když jsem byla u Lenky naposledy, nic nového jsem se nedozvěděla. Jaruška pořád nemluví s Petrem a Petr pořád nemluví s Jaruškou. „Na každý Kmochův Kolín jsme se šli dívat společně na průvod. A pak šli všichni ke mně. Napekla jsem, navařila,“ vzpomínala smutně Lenka, pohublá a pobledlá. „Letos poprvé nepřijdou… Irenko, připravila jsem ti balíček cukroví, vem si ho, ke kafíčku.“
Když jsme se za chvíli loučily, podívala se na mě s nadějí. „Třeba se usmíří, až umřu, co myslíš?“ Blbí jsou na to dost, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem sebejistě prohlásila, že spolu určitě začnou mluvit v srpnu, o kolínském posvícení.

P. S.
Začali spolu mluvit až v nemocnici, kam Lenku odvezli s infarktem.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1