Smím prosit?

Autor článku: Jiří Vodička Haničko, mohu se Vás zeptat? Na toho to vašeho mladíčka kterého máte na tomto obrázku který tak pěkně opečováváte a který je vám velice blízký?

Ptala se sestřička z pečovatelského domu pro seniory stařenky která jí byla svěřená do péče a u které právě poklízela její pokojík a její pohled spočinul na obrázek mladíka v sokolské uniformě který stařenka lásky plným pohledem otírala hadříkem od prachu a nikomu nedovolila aby se jej nikdo nedotknul.Kdepak Janičko to je můj Vojtíšek sňala stařenka se stěny obrázek mladíka s pomněnkovými očima a s láskou a smutkem v očích se na něho zahleděla.To je přece můj Vojtíšek má veliká láska Janičko, o kterou jsem přišla a již nikdy se nenašel nikdo komu bych svěřila mé srdíčko do péče a s kým bych chtěla sdílet celý svůj život v dobrém i zlém.Moc hezký chlapec, zahleděla se sestřička na obrázek chlapce s pomněnkovými očima.Ale odkud já ten pohled znám, koho mi připomíná uvažovala.

Domnívala jsem se že je to Váš syn nebo někdo z přízně ale když sem za vámi nikdo nikdy nepřijde, snažila se rozpovídat sestřička stařenku aby se jí svěřila se svým trápením či smutkem který ji trápil a s kterým by ji chtěla pomoci k trošce štěstíčka a úsměvům než li zaklepe na tu jak se říká nebeskou bránu. Posaďte se Janičko sem ke mě na kanapíčko a stařenka podala sestřičce šálek s bylinkovým čajem.To je můj Vojtíšek stařenka se opět podívala na obrázek chlapce se slzami v očích.Tenkráte to byla ta hrozná doba.Poznali jsme se v Německu za války kam jsme byli povoláni na práci.Tam jsme se poznali a dali jsme si slovo že až ta hrozná doba skončí že půjdeme za sebe.Ale osud tomu nechtěl, povzdychla si stařenka.Jak se říká a bývá to v románech, byla to láska na první pohled.Ačkoliv to byla hrozná doba, vzpomínala stařenka pro mne to byla nejkrásnější doba, v mém životě, neboť jsem byla velice zamilovaná.Tenkráte jsem tam pracovala s kamarádkami, na výrobě armádní výstroje pro vojsko, uniformy řemeny a jiné potřeby pro armádu a bydlely jsme v lágru vedle pole s cukrovkou.V té době byla strašná bída a my s děvčaty jsme chodily večer na tu cukrovku.Pane bože to se nesmělo, zavzpomínala stařenka, pod přísnými tresty.Ale byly jsme mladé a neuvědomovaly jsme si to co by nás mohlo potkat.My jsme si totiž z té řepy dělaly řepánky to byly takové koláčky.

Tenkráte nám moc chutnaly a dodnes si je dělám pokud seženu cukrovku. A právě na tom poli jsem poznala mého Vojtíška vzpomínala stařenka.Naproti přes pole byla fabrika na výrobu munice a tam také navezli spoustu chlapců z celé Evropy kteří pracovali na výrobě zbraní a samo zřejmě, ti hoši si chodili také přilepšovat ti z té cukrovky vyráběli jaký si umělý med či sirup, a potom z toho pálili jakou si kořalku s kterou pak obchodovali.Tam se tenkráte Janičko kšeftovalo se vším, od cigaret až po tkaničky do bot.Ten den kdy jsme se s Vojtíškem poznali, jsme šli s děvčaty s kterými jsem bydlela sedlákovi na pole na tu cukrovku co jsme s ní dělali ty řepánky a zatím co jsme se hrabali v hlíně a hledali bulvy, ozval se z druhé strany pole třesk a bolestivý výkřik.

Nedalo nám to a potichu jsme se připlížily na druhý konec pole a spatřili jsme tam ve tmě bolestí svíjející se hromádku přiblížili jsme se k ní a spatřili jsme mladíka, kterému krvácela noha chycená do želez, které tam nejspíše nastražil sedlák, domnívající se že mu tam chodí na cukrovku nejspíše divoká prasata.Opatrně jsme jej vyprostily a odnesly k nám na ubikace a ošetřily jsme mu tu jeho dosti pochroumanou nohu.A to byl Janičko ten můj Vojtíšek s kterým jsem se tak seznámila a s kterým jsem snášela tenkráte tu hroznou dobu, ale pro mne byla ta nejkrásnější proto že jsem se poprvé zamilovala Janičko.Stařenka otevřela dvířka toaletního stolečku a vyňala z truhlíčku pečlivě složený hedvábný šátek se slovy a tento šáteček je na mého Vojtíška památka, věnoval mi jej na první vánoční svátek, který jsme tam spolu prožívali.A to bylo tenkráte na jaře když jsme se s Vojtíškem viděli naposled,vzpomínala stařenka.

Když už se blížil konec té hrozné války, rozhodl se Vojtíšek že se svými kamarády utečou a já jsem chtěla tenkráte jít s ním, ale nechtěl, že prý by to pro mne bylo moc nebezpečné, ale slíbil že se pro mne vrátí.Rozloučili jsme se a od té doby už jsme se nepotkali přes to že po skončení války, jsem po něm pátrala i v jeho rodišti ale prostě jako by zmizel ze světa jako by se po něm zavřela voda vzpomínala stařenka smutně.A víte co babi? Napadlo něco sestřičku.V sobotu je v Radnici Mikulášská zábava, pro důchodce půjdeme si tam skočit navrhla sestřička stařence.Třeba si tam najdete někoho kdo Vám bude milý a s kým si budete rozumět.Půjdete? Babi? Ujišťovala se sestřička stařenky jestli že přijme její pozvání na zábavu. I to víte že půjdu přislíbila stařenka, už dlouho jsem nebyla na muzice však také za mlada, jsem byla stále v jednom kole a už se docela těším alespoň trošku pookřeji těšila se stařenka.Sestřičko tak jak jste dopadla u té naší smutné Haničky? Vyzvídala nedočkavě stařenky Haničky sousedka Drbalka,která na ni čekala na chodbě,po té co pečovatelka odcházela od své svěřenkyně o kterou pečovala. Utáhla jste jí na ten Mikulášskej šraml?Vyrazí si s námi na taneček? Vyzvídala nedočkavě.To víte že půjde až jsem se divila že souhlasila a dokonce se na tu zábavu těší, spokojeně oznámila svůj výsledek sestřička Jana.Myslím by jsme mohli dát Haničku dohromady s tím dědou co se nastěhoval nedávno do přízemí, to je taky takový smutný brouk rozvíjela své myšlenky Drbalka hodili by se k sobě.

Nechodí s dědkama na pivo nekouří je věčně vyfešákovanej jak z žurnálu, ty by se k sobě hodili.Uvažovala Drbalka nahlas.Jani můžete ke mě na moment přijít?Požádala řiditelka penzionu sestřičku když se navrátila od bábinky Haničky z jejího obvyklého úklidu.Podívejte se dostali jsme dopis z Českého rozhlasu. Jestli pak víte že naše bábinka Hanička psala, do té rozhlasové stanice která organizuje vánoční akci pro důchodce, Ježíškova vnoučata, ukazovala řiditelka dopis Janičce a oni nám píší že z našeho ústavu dostali dvě prosby pro Ježíškovo vnoučata, dvou lidí kteří se ztratili za okupace. když byli nasazeni na práci do Německa a kteří se celá ta léta hledají a tito dvě žádosti o shledání jsou adresovány z našeho ústavu.

O Haničce vím paní vedoucí podívala se sestřička na dopis od babičky Haničky, ta hledá svého Vojtíška neustále. Ale teď když jste mi připomněla ten druhý dopis, domnívám se že už znám také odpověď a sestřička Jana sdělila šéfové že si vzpomněla odkud zná, ten šmolkově modrý pohled mladíka z obrázku babičky Haničky.Bylo to poprvé když stěhovali do penzionu toho nového dědu a on se na ni podíval těmi nádhernými modrými a smutnými očima.No to by bylo terno Haničko, zapálila se řiditelka penzionu, to by bylo něco kdyby se ti dva shledali po tolika letech, to by byl román jak pro červenou knihovnu. Ale jak to shledání spunktovat aby to bylo pěkné a aby to nikomu z nich neublížilo, kdyby jsme se mýlily a nebyli to ti praví dělala si starost řiditelka domova. A co takhle kdyby se jako by náhodou potkali na té Mikulášské zábavě dostala nápad Janička, Hanička mi už přislíbila že půjde na tu zábavu, to u mne spunktovala bábinka Drbalka a myslím že kdyby se domluvila s dědouškama z přízemí, tak ti určitě něco vymyslí aby toho našeho andílka s modrými očima dostali na tu Mikulášskou zábavu.

Z kulturního domu Radnice se ozývala ryčná dechová hudba, kam se dříve narození městečka, scházeli na svou Mikulášskou zábavu kterou jim zorganizovalo místní zastupitelstvo jako poděkování za celoživotní práci.Pojďte si k nám sednout paní řiditelko, zvala bábinka Drápalka řiditelku jejich penzionu která se přišla podívat na své klienty, domova který ji byl svěřen a posadila ji mezi sebe a sestřičku Janičku ke stolům poblíže parketu.Podívejte se paní řiditelko jak jsme se daly do gala chlubila se Drápalka. Kadeřník, masáže, manikůrka a některé jsme shodily kníra aby se nás dědci neštítili při tanci.Á heleme se dědci už si to špacírujou a Drápalka obrátila pozornost všech na skupinku klientů mužského pohlaví z jejich penzionu kteří si to šinuli ke stolům poblíže výčepu, a hele jak se vyštrapicírovali kolínská z nich táhne na pět metrů, doufám že si také půjdou skočit taneček a neztvrdnou jen u plného půllitru komentovala Drápalka která se těšila jak si skočí a vyhlížela si nějakého švarného dědu který by nebyl k zahození.

Podívejte Janičko podařilo se dědové zmákli i našeho, andílka s pomněnkovými očima a ukázala sestřičce která seděla mezi nimi, na skupinku klientů jejich penzionu, blížících se přes parket k nim a při slovech o pomněnkových očích Hanička která seděla u stolu s nimi zbledla a otočila se do směru na parket odkud přicházela skupinka mužů a při pohledu na ně, se jí oči zalily slzami, když mezi nimi i přes ty léta čekání na nesplněnou touhu poznala toho, koho celá ta léta milovala a na koho čekala.Děda Vojtíšek si to s kamarády cupital sálem přes parket ke stolům reservovaných pro jejich penzion a stále se rozhlížel po tanečním sále, jaké je to asi překvapení které mu přislíbila vedoucí penzionu a které ho dost možná čeká když půjde s chlapama na Mikulášskou zábavu,Na pódiu spustila muzika zahajovací valčíček a vyfešákované páry začali plout po naleštěném parketu.Pomalu se blížili ke stolům které jim byly reservované, když ho zaujal pohled na něco co mu připomnělo vzpomínky na nejkrásnější dobu jeho mládí a na něco co mu připomnělo proč celá ta léta žil osamocen a v ústraní.

Seděla tam a přes ramena měla přehozen šátek, který by poznal mezi tisíci.A jako tenkráte když se poznali a daroval jí ho na první vánoční svátek.A jako by nevěřil svým očím blížil se k ní a když se pootočila k tanečnímu parketu a jejich oči se střetli. Bože můj vydechla Hanička, Vojtíšku, můj Vojtíšku ano Haničko jsem to já odvětil a po tolika letech čekání a nesplněné touhy ji objal a zašeptal do ouška smím prosit?

Autor: Jiří Vodička; foto: internet