Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Největší kamarádka je moje kabelka.

Kamarádky máme z dětství, ze školy, z táborů, jsou to manželky nebo sestry našich kamarádů nebo kamarádů našich manželů, jsou to sestřenice, sestry, neteře, dcery, mohou to být i maminky kamarádů našich dětí, najdeme si je v porodnici, v nemocnici, v zaměstnání, v lázních – kamarádky k nám, ženám, prostě patří.
„Moje největší kamarádka?“ Dáma, sedící se mnou v kupé, se zamyslela a pak svému příteli, který jí tuto otázku položil, s ironickým úsměvem odpověděla.
„Největší kamarádka je moje kabelka,“ a kývla k nádherné, velké, hnědé a kůží vonící kabele, která se rozvalovala vedle ní stejně královsky, jako se rozvaluje lev vedle své lvice.
V duchu jsem s ní souhlasila, i když se někomu může zdát její vyznání cynické. I moje kabelka je totiž moje největší kamarádka. Je se mnou denně, ví o každém mém kroku, slyší všechno, co říkám, vidí, komu to říkám, ví, co si myslím, protože často v její přítomnosti myslím nahlas, jsme prostě jedno tělo a jedna duše.

Každou svoji kabelku bych měla nejraději napořád, ale protože ji tahám denně a nerada ji měním, pokaždé neúprosně přijde čas, kdy si prostě musím koupit jinou kamarádku – kabelku.
Staré kamarádky – kabelky nevyhazuju. Jsou poschovávané všude možně, a když je občas, při hledání něčeho jiného, objevím, nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy jsme spolu byly denně.
Na rozdíl od kamarádek – kabelek, které nevyhazuju, jsem čtyři své kamarádky vyhodila. Dvě byly lhářky a já jim naletěla, té třetí jsem začala vadit poté, co se mi svěřila s nevěrou svého manžela, kterou mu posléze odpustila, a jelikož jsem byla nepříjemným svědkem jeho klopýtnutí, třikrát během roku proti mně vystřelila jedovatý šíp, a tak mi nezbylo než použít jadrnou češtinu a zaslouženě ji poslat do… ano, přesně tam.
Čtvrtá kamarádka mě velmi litovala, když jsem v roce 1993 dostala po pětadvaceti letech napovídání, výpověď z kolínského divadla, spolu s dalšími osmdesáti zaměstnanci, a chodila za mnou na návštěvu do družstva invalidů, kde jsem lepila kalendáře a vyráběla bloky, a skoro plačíc se na mě útrpně dívala.
„Jak tohle můžeš vydržet? Jak tohle vůbec můžeš dělat!? Ty?!“
Naše dlouholeté kamarádství skončilo, když jsem za půl roku nastoupila jako nápověda do Činoherního klubu.
Skončit s kamarádkou bych poradila i Alence, kterou jsem potkala letos v lázních. Zkoušela si v lázeňském obchůdku černobílou blůzu.
„Ta blůza vám moc sluší,“ neudržela jsem se, protože v ní poněkud silná Alenka vypadala opravdu dobře. Její nepříliš hezká kamarádka, o pár kilogramů těžší, ale šikovně oblečená v černé, mi oponovala.
„Mně se líbí ta tyrkysová!“ Alenka se na ni podívala a přikývla.
„Já vím, ty máš tyrkysovou ráda.“ A poslušně na sebe navlékla tyrkysovou halenku, ve které vypadala jako cirkusový stan.
„Ta vám vůbec nejde! Tu černou můžete vzít i večer,“ zabojovala jsem podruhé, Alenka špitla, děkuju, svlékla šapitó a vzala si černou blůzku, ve které vypadala jako Miss Lázně 2010.
Alenko, najděte si jinou kamarádku! Není to jednoduché, ale stojí to za to.
Najít si novou kamarádku je stejné, jako koupit si novou kabelku. Chce to čas, chuť, pohodu a vnitřní těšení se, jak na novou kamarádku, tak i na kabelku, na kterou, na rozdíl od kamarádky, potřebujeme peníze. V mých krásných šedesáti letech už přesně vím, jakou kabelku potřebuju. Vidím ji před očima, vidím i sebe, vidím nás obě, jak nám to spolu sluší.

Moje kabelka, která se vznáší v mých představách, je prostě úžasná.
Bohužel, musím konstatovat, že s představou této kabelky je spojena i její cena, ve které je poměrně dost nul, a tuto cenu moje peněženka, druhá moje kamarádka, odmítá akceptovat, a bez okolků mi nákup zatrhne, a tak jsem nucena koupit si kabelku podobnou té vysněné, ale s méně nulami.
Protože teď už přesně vím, jakou kabelku potřebuju, jenom přendám věci ze staré kamarádky – kabelky do nové kamarádky, a je to. A vůbec nejlepší je, když si s kabelkou sedne i peněženka, nedělají si naschvály a stanou se z nich také kamarádky! To jsme potom tři holky – kamarádky, které táhnou za jeden provaz a je nám spolu dobře, někdy dokonce i několik let.

Pokud si myslíte, že jsem bez ženských kamarádek, obklopená pouze torzy starých kabelek a rozbitých peněženek, musím se ohradit. Nemám jich sice hodně, ale se všemi kamarádkami, které mám, bych jela na dovolenou.

Společná dovolená je totiž nejdůležitější metr, který na kamarádství používám. Jela bych s touhle kamarádkou na dovolenou, zeptám se, a pokud s odpovědí váhám, je mi jasné, že něco není v pořádku, a jak se časem ukáže, opravdu něco v pořádku nebylo a kamarádství mizí, až zmizí úplně.

Nemusím snad dodávat, že na mé dvě kamarádky, kabelku a peněženku, žádný metr nepoužívám. Tyhle dvě se mnou na dovolenou jedou i bez metru, a tím jenom potvrzuji pravdivost tvrzení dámy v kupé.
Největší kamarádka je moje kabelka. A peněženka také, dodávám já.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1