Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Mám malý stan.

… mně na nohy táhne, je písnička, kterou zpíval Waldemar Matuška a Karel Štědrý, když mi bylo asi deset. Byla jsem z ní nadšená, aby ne, k našim plukům, které jdou neochvějně přes spáleniště a přes krvavé řeky, měla hodně, ale opravdu hodně daleko…

Za tři roky jsem se s malým stanem potkala podruhé. „Jestliže manželé bydlí v garsonce, kde o sebe zakopávají, a na dovolenou jedou pod malý stan, koledují si o rozvod,“ četla jsem v jedné knize, která mapovala důvody rozvodů československých manželství. Podobných psychologických knih, ve kterých byly i konkrétní případy, vycházelo v šedesátých letech hodně a já je milovala právě pro ty lidské příběhy.

Garsonku a malý stan jsem často používala jako varování svým kamarádkám i kamarádům a všichni s ním souhlasili! V jednom případě mě kamarádka Eva, i přes mé varování, neposlechla, a z garsonky, kde bydlela půl roku se svým přítelem, vyrazila na dovolenou pod malý stan. „Řekl, že mi smrdí nohy,“ žalovala mi rozčarovaně po návratu a já si v duchu říkala, a cos čekala, v malém stanu? Rozešla se s ním, a pro mě to bylo potvrzení, že jsem si zapamatovala správnou radu a šířila jsem ji tedy dál…
A pak přišel 9. červen 2010, a já s hrůzou zjistila, že jsem skoro padesát let kázala bludy! Sakra! Kolik dvojic jsem připravila o šťastný vztah tím, že jsem jim rozmluvila malý stan?! Chcete vědět, co se stalo?
V našem paneláku se měnila okna. Přikryli jsme v bytě, co se přikrýt dalo, udělali jsme před okny prostor, a před příchodem oknařů jsem pana Fuchse poslala mimo domov. Pak jsem si sedla do koutku kuchyně, a pozorovala, jak třem moravským oknařům jde práce od ruky. Seděla jsem v křesílku, které je normálně v předsíni, vedle sebe koš na odpadky, který také stává jinde a před sebou plynový sporák a kousek od něho dřez. Ty byly na svém místě. Když jsem si přečetla noviny, prošla jsem bytem, abych zkontrolovala, jestli se někde v průvanu neuvolnily igelity, přikrývající nábytek, a znovu jsem si sedla na své místo.
A jak tak sedím v koutku, jako v malém stanu, všimla jsem si, že odpadkový koš není na povrchu tak úplně čistý, a tak jsem ho vyčistila. A žasla jsem, jak prokoukl! A to jsem si myslela, že je čistý, vždyť ho přece aspoň jednou týdně otřu!

Chvíli jsem si s ním povídala, byl totiž za ten generální úklid docela vděčný, a pak jsem totéž udělala se sporákem. I ten přetřu po každém vaření a pečení a také jsem se domnívala, že je čistý! A nebyl. Když jsem ho vyčistila u hořáků, otevřela jsem troubu a měla jsem co dělat další hodinu, protože když dopeču, je trouba horká, tak ji nemyju, a jestli si vy vzpomenete ji umýt, když je studená, já tedy ne.

I s vděčným sporákem, hlavně tedy s troubou, jsem si popovídala, a pak jsem nenápadně mrkla na odpadkový koš, aby si troubu povídalku přebral, vzala jsem špejli a začala jsem vyškrabovat „něco“, co bylo pod obrubou dřezu! To „něco“ totiž nevidíte, když u dřezu stojíte, to „něco“ uvidíte, když si sednete tak, abyste měli oči v úrovni kuchyňské linky. A teď mi řekněte, kdo má čas, sedat si v kuchyni?
A tak jsem špejlí, kterou jsem seřízla do ostré špičky, to „něco“ vyškrabávala a říkala si, jak jsou věci kolem nás zákeřné! Když stojím u dřezu, vypadá nádherně čistý a přitom čistý není!

A pak se mi špejle zlomila a já strávila další půlhodinu tím, že jsem se snažila zlomený kousek zpod dřezu vydolovat. Nakonec se mi to podařilo, ale to už jsem radši z křesílka vstala, z dálky jsem koukla na zářivý odpadkový koš a zářivý sporák se spokojenou troubou, která zářila i přesto, že byla zavřená, a trochu naštvaně jsem se podívala i na zářivou obrubu dřezu, a pak jsem zaslechla, jak se oknaři baví o tom, že jeden z nich postavil dětem na zahradě malý stan a že je z něj nemůže dostat, a tak si, když nebyly doma, vlezl dovnitř, aby zjistil, proč se jim tam tak líbí, a za chvíli zavolal svoji ženu, a pak leželi pod stanem oba, a co oknařům říkal dál, jsem neslyšela, protože mluvil potichu.

Ale mě to stejně nezajímalo, protože se mi v tu chvíli v hlavě rozsvítilo. Pochopila jsem, že tvrzení, které si pamatuju od svých třinácti let, není pravdivé. Když jsme s někým v malém stanu, všimneme si na něm věcí, které nám během roku unikají a které bychom teď, v malém stanu, mohli třeba i napravit – pokud je napravit chceme a partner je našemu napravování pozitivně nakloněn.

Já vyčistila koš i sporák, a ráda, protože jsem na vyčištění měla čas, a pro příště budu vědět, že obojí musím čistit lépe a častěji. Pravda, nemusíme zase být na dovolené pod malým stanem v nápravách svých celoročních opomenutí až tak vlezlí, jako jsem byla já se špejlí, kterou jsem vyškrabovala to „něco“ pod okrajem dřezu, protože všeho moc škodí…

Takže skoro po padesáti letech budu svým kamarádkám a kamarádům dávat jinou radu. Nebojte se jet na dovolenou s malým stanem. Třeba zjistíte, když vám bude táhnout na nohy a váš partner udělá všechno pro to, aby táhlo na nohy jemu a ne vám, že je to ten pravý.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1