Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Pánové, sedejte si ve vlaku k maminkám s dítětem!

Ne kvůli mamince! Kvůli dítěti! Vy si totiž vůbec neuvědomujete, jak silný zážitek mu svým přisednutím přinesete! Dítě, cestující s maminkou, bude mít, díky vám, nezapomenutelnou vzpomínku na celý život.
Jela jsem z Ostravy do Kolína. Seděla jsem ve vagonu, kde nejsou kupé, ale jsou tam buď čtyři sedadla proti sobě, se stolkem uprostřed, nebo dvě sedadla za sebou. Pohodlné, praktické. Máte soukromí, i když je vagon plný lidí, a je to lepší, než sedět v kupé pro šest nebo osm lidí, kde jsem někdy sama a bojím se, že tam vleze nějaký ožrala nebo úchyl. Dojíždím z Kolína do Prahy a zpět, od roku 1994. Vím tedy, o čem mluvím.
Maminky, které jedou ve vlaku s jedním nebo více dětmi, dělím na Áčka, Béčka a Céčka:

Áčka
Tahle maminka je na cestu vlakem skvěle vybavená jídlem, pitím a dobrou náladou. Těší se na cestu, stejně jako se na ni těší její děti, které si ze svých batůžků okamžitě začnou vybalovat své oblíbené hračky, knížky, časopisy atd. Sledují cestu, maminka, pokud mají zájem a zeptají se, jim vypráví o krajině, kterou vlak projíždí, nebo se všichni zabaví podle svého, a je jedno, jestli s maminkou jede jedno dítě nebo čtyři. Všichni si cestu užívají.

Béčka
Tady je to trochu horší, ale pořád to ještě jde. Maminka zásobuje dítě nebo děti hračkami a časopisy, které tahá celou cestu ze své tašky, ale je vidět, že dítě či děti nejsou příliš vedeny k samostatnosti a neumí se samy zabavit. Maminka je velmi snaživá, ale známe to všichni – méně někdy znamená více. Já mít takovou maminku, tak zatáhnu za záchrannou brzdu…

Céčka…
… aneb zachraňte děti, pánové!

Tahle maminka přistoupila ve Svinově. Štíhlá, perfektně oblečená, znuděná. Holčičce mohly být tak čtyři roky. Že je maminka Céčko, jsem zjistila okamžitě, jak si sedly. Maminka vytáhla mobil a holčička, sedící naproti, si dala na sedadlo boty. Maminka jí boty nesundala, což by Áčka a Béčka udělala okamžitě.
„A mami…“ ozvala se holčička, když se vlak rozjel a maminka se nasupila.
„Dej mi pokoj!“
„Mami…“
„Mlč, sakra!“
„Mami…“
„Koukej spát!“
„Mně se nechce spát,“ špitla holčička a pořád koukala na maminku, která si hrála s mobilem. Bylo 09.15. hodin. V tuhle dobu čtyřleté dítě opravdu, ale opravdu nespí. Další hodinu maminka na holčičku nepromluvila ani slovo a holčička smutně koukala. Když jsem se na ni usmála – seděla jsem přes uličku – celá se rozzářila. Měla nádherné oči.

V Olomouci přistoupil mladý muž. Příjemný, hezký, zajímavý, štíhlý! Nádherný! A bylo vidět, že se na mě napojil, což jsem okamžitě udělala také a vyslala jsem k němu příkaz.
Já vím, že ti připadám zajímavá, a chceš si sednout vedle mě, ale nedělej to! Sedni si vedle té holčičky! Sedni si vedle té holčičky! Sedni si vedle té holčičky!
Poslechl mě.

Zeptal se maminky, jestli tam mají volno, maminka kývla, schovala mobil a holčička ožila. Konečně někdo, kdo s ní bude mluvit, když se ta baba od vedle, na ni jenom furt usmívá.
Ale přepočítala se! Nebyl to mladý muž, kdo s ní začal mluvit! Byla to její maminka a holčička se na ni v šoku, s otevřenou pusinkou, zadívala.
„Holčičko moje, ty jsi tak hodná! Pojď sem ke mně, ať tam má pán víc místa!“
„Ale ne, to nemusí, mně vůbec nevadí! To já si k vám přisedl, protože…“
Nedopověděl a podíval se vyčítavě na mě. Protože mi to tahle baba narvala do hlavy, sotva jsem vešel do vagonu! Usmála jsem se na něj.
Klid, mladej, klid! Soustřeď se na svoji misi! Právě začíná, protože Céčko moc dobře slyšelo, cos řekl!
„To já si k vám přisedl, protože…“
Proč si asi přisedl, co? Maminka se narovnala. Přisedl si, protože se mu líbím! Tak já ti teď předvedu, JAKÁ jsem maminka a třeba tě urvu!
„Pojď, miláčku, pojď ke mně!“

Maminka natáhla ruce k holčičce. Holčička se opatrně rozhlédla, ale bylo jasné, že maminčino, pojď, miláčku, pojď ke mně, které uslyšela poprvé v životě, patří jí! Jenom jí! Doslova přeletěla ten kousek ze svého sedadla na maminčin klín a pochopitelně mamince botami zdevastovala sukni, ale maminka se šťastně rozesmála a nedala na sobě nic znát.
„Ty jsi moje sluníčko! Pojď, budu ti vypravovat pohádku, ano?“
Holčička na ni vytřeštila oči.
„Pohádku?!“
„Ano, miláčku, budu ti vypravovat pohádku. Pohádky nemusíme vypravovat jenom před spaním, na dobrou noc, víš? Když má maminka takovou hodnou holčičku, jako jsi ty, tak pohádky vypravuje i ve vlaku, ve dne!“
Mladý muž s potěšením ty dvě pozoroval, protože neznal jejich historii, kterou jsem znala já, a já byla, pochopitelně, nadšená, protože holčička byla právě teď, poprvé ve svém krátkém životě, šťastná! Vidí poprvé ve svém krátkém životě maminku, jak se na ni usmívá, říká jí krásná slova, která jí nikdy neřekla, jako třeba sluníčko, miláčku, hodná holčička a dokonce jí chce říct pohádku, kterou jí ještě NIKDY nevyprávěla!

A pak maminka vypravovala pohádku. O zamilované princezně a zamilovaném princi, jak král jejich lásce nepřál, ale královna ano, jak král pozval zlého draka, aby prince odnesl, ale královna zlého draka naučila také milovat, dokonce mu namluvila jednu dračici…“
„To je škoda, že už musím vystoupit,“ zvedl se mladý muž před Pardubicemi. „Strašně hezky se posloucháte.“ Pak pohladil holčičku po vlasech. „Máš úžasnou maminku, víš to?“

Holčička poslušně přikývla, maminka se s mladým mužem rozloučila, a když vystoupil, vztekle kývla bradou na protější sedadlo a holčička si rychle přesedla zpátky na své místo. Maminka si začala prohlížet svoji sukni.
„Podívej sssse, jaksss mi ji zzzválela,“ syčela a snažila se sukni narovnat.
„Mami, a jak to dopadlo s tím drakem?“
„Co?! S jakým drakem?!“
„V té pohádce, jak jsi mi vyprávěla…“
„Mlč! Neotravuj mě! Až do Kolína o tobě nechci slyšet, jasný?!“
Holčička sklopila hlavu. Pak si vzdychla. Trošinku se usmála a pak se vítězně podívala na mě.
Vidělas to, babo? Moje maminka ale UMÍ vyprávět pohádky, to čumíš, co?
Když jsem v Kolíně také vystoupila, stály už u schodů z nástupiště do podchodu, a maminka jí právě dala herdu do zad. A ještě jednu. Pro jistotu.
„Dělej, sakra! Ujede nám autobus!“

Tak co, pánové? Budete si sedat ve vlaku k maminkám s dítětem? Myslím, maminky Céčka, samozřejmě.
Dělejte to, prosím vás! A věřte mi, že díky vám, bude to dítě celý život vzpomínat na svoji maminku, která byla hodinku, dvě, andělsky laskává

Autorka: Irena Fuchsová