Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Něžná láska.

Poznali jsme se v srpnu v roce 1994. V Chorvatsku. Od té doby jsme se od sebe nehnuli. Jsme spolu pořád. Ano, přiznávám, že jsme se na dva roky od sebe odloučili, ale oba jsme se poučili ze svých chyb, a teď už se milujeme bezchybnou, něžnou láskou.
V květnu 1994 jsem nastoupila jako nápověda do Činoherního klubu. Přijímal mě jistý Dan Hošek, o kterém ještě bude řeč. A tak jsem si srpnovou dovolenou v Chorvatsku, užívala. Aby ne.
K 1. 1. 1993 jsem dostala po pětadvaceti letech výpověď v kolínském divadle (a se mnou dalších cca 85 lidí), byla jsem dva měsíce nezaměstnaná, pak jsem přebírala v kolínské SOJE oříšky, potom jsem v družstvu invalidů lepila kalendáře a nakonec jsem se dostala do nejlepšího pražského divadla – to byl přece dost velký důvod ke spokojenosti, ne?

V Chorvatsku jsem byla s panem Fuchsem a s dcerou Ritou. Jednou jsme se šli podívat na trh a obdivovali tam výrobky uměleckého kováře a já se na první pohled zamilovala. Do prstýnku. Místo kamínku měl velkou lebku s kudrnatými vlasy. A ve vlasech byla rudá skvrna. Krev. Chudák, pomyslela jsem si něžně. To vypadá, že má vystřelený mozek…
Když jsem vzápětí panu Fuchsovi řekla, že ten prstýnek chci, věděl, že mi ho bude muset koupit. Málokdy po něm něco chci, ale když něco chci, ví, že to opravdu chci. Koupil mi ho.
Láska na první pohled se přetavila v lásku životní. Ti, kteří si prstýnku všimnou, se rozdělují celé roky na dvě skupiny. Jedni, jako například Ivana Chýlková, řeknou, jé, ten je krásný! A druzí, jako například již zmíněný Dan Hošek, řeknou, fuj, co to máš na ruce? A Dan ještě tenkrát dodal, kdybych věděl, že si o dovolené koupíš tuhle zrůdnost, tak bych tě v květnu do Činoheráku nepřijal.
Asi po pěti letech, kdy jsem svůj prstýnek denně nosila a bez něho jsem měla pocit, že jsem nahá, si ho prohlížel Ondřej Vetchý.
„Ta tvoje lebka má ve vlasech růži,“ konstatoval a já zavrtěla hlavou.
„To není růže. To má vystřelený mozek!“ No, vidíte, a ona to byla opravdu růže! Moje láska ještě více zněžněla…

A pak se stala taková zvláštní věc. Na jaře v roce 2003, začal tchán trochu postonávat. Když jsme ale přijeli na návštěvu, vypadal zdravě a na nic si nestěžoval. Seděli jsme v pokoji, tchyně, tchán, pan Fuchs, dcera Rita a já. V jednu chvíli jsem se zvedla, abych něco přinesla z tašky, kterou jsem nechala v předsíni a vtom něco spadlo na koberec. Myslela jsem, že jsem shodila tužku, ale ta ležela na stole.
Podívala jsem se na koberec a kousek od tchána ležela lebka. Odpadla z proužku, na kterém byla natavená, a který mi zůstal na prstu. Zvedla jsem ji a oddychla si.
„Páni! Tak to je tedy štěstí! Mohla jsem ji ztratit, když jsem nastupovala do vlaku a ani bych si toho nevšimla!“

Když jsme se loučili, řekla jsem tchánovi, otče, vypadáte dobře, a on mi odpověděl, nepřeháněj, Ireno. A to bylo poslední, co jsme si spolu řekli. Odjeli jsme domů a za dva dny nám tchyně volala, že se tchánův stav zhoršil. Do týdne zemřel.

Obě části prstýnku jsem schovala a rok jsem je nechala za trest zavřené v šuplíku. Během toho roku jsem si ale mockrát řekla, že prstýnek za smrt tchána nemohl. On na ni jenom upozornil.
A tak jsem mu odpustila a začala jsem shánět někoho, kdo mi ho opraví. A představte si, že si na to nikdo netroufl. V Kolíně, ani v Praze. Prý by do toho museli jít ohněm a to by ho mohlo roztavit. To jsem nechtěla, tak jsem čekala, až mě potká někdo, kdo to umět bude.
Když mě po dalším roce potkal pan Kosprd ze Sendražic u Kolína, který umí opravit všechno, opravil mi i prstýnek a já ho od té doby zase denně nosím, a nikdy si ho nezapomenu vzít, protože kdybych ho neměla, připadala bych si jako nahá…

Autorka: Irena Fuchsová