Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Život s blbcem.

Na televizi koukáme skoro všichni. Máme pořady, na které bychom se nikdy nedívali, ale máme i své favority. Já „ujíždím“ na pořadech, kde vystupují lidé „z lidu“.
Například, Pošta pro tebe. Pořad, který jsem milovala, protože byl pro mě sociální sondou, pořad, o kterém, bohužel, musím psát v minulém čase, protože už na ČT 1 není, a není tam proto, že pořady oblíbené se musí rušit, abychom nebyli příliš spokojení a alespoň občas se rozčílili, třeba když zjistíme, že nám zrušili oblíbený pořad. Mimochodem, zajímalo by mě, KDO a PROČ. Pokud to někdo víte, práskněte mi toho dobráka nebo dobračku, buďte tak hodní! Děkuju!
Pošta pro tebe tedy BYL pořad, kde lidé hledali někoho, koho dlouho neviděli, nebo někoho, koho neviděli nikdy, i když byl ten dotyčný jejich nejbližší příbuzný.
Dokázala jsem během deseti vteřin odhadnout, jestli ten, kdo hledá, přišel do Pošty, aby opravdu někoho našel, nebo se přišel jenom zviditelnit před televizním národem. A můj tip byl správný i v případě pana Jaroslava…
Jaroslav byl pán kolem sedmdesátky, na kterém bylo vidět, že to musel být hezký chlap. Chtěl najít Jarušku, svoji první lásku, kterou neviděl padesát dva let.
„Celý život na ni myslím. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom spolu zůstali. Jak jiný mohl být můj život. S Jaruškou.“
Takhle mluvil tenhle sebestředný pán a já bych mu nejradši jednu vrazila. A vrazila bych mu jich víc než jednu, když jsem zjistila, že má v publiku manželku, které se moderátorka zeptala, a vám to nevadilo, že o téhle své lásce pořád mluví?
Aha, řekla jsem si, takže tenhle seladon není vdovec, není starý mládenec, on je padesát let ženatý a padesát let svoji manželku – mimochodem, půvabnou a sympatickou dámu – otravuje tím, jaké by to bylo, kdyby si vzal Jarušku, svoji první lásku!
Jeho žena se otázce moderátorky usmála a zavrtěla hlavou.
„Zvykla jsem si. On na ni vzpomíná celý život.“
Při pohledu na jejího sladkého seladona, který se předváděl před kamerou, mi bylo jasné, jak jeho „vzpomínání“ celých padesát let, probíhalo!
„To Jaruška by řekla… Jaruška by udělala… Jaruška by to zařídila… Jaruška by to uklidila…“
A určitě došlo i na výčitky erotické.
„Jaruška, ta by se mnou dokázala divy!… To ty nikdy nedokážeš, co by se mnou dokázala udělat Jaruška!“
Když už jsem měla seladona plné zuby a jeho manželka v publiku také, přišla konečně Jaruška. Půvabná, sympatická dáma, podobná seladonově manželce, odpovídala s úsměvem Ester Janečkové na její otázky.
„Ne, nevím, kdo si mě pozval. Celá rodina jsme pohromadě. Všichni se stýkáme. I moji první lásku občas potkám…“
Tady náš seladon poprvé trochu znejistěl. Co to řekla?! Že občas potká první lásku?! ON je přece její první láska! Neviděli jsme se dvaapadesát let, jak může říct, že mě občas potká?!
A pak konečně došlo ke konfrontaci. Seladon Jaroslav řekl svoje jméno a čekal. Jaruška dlouho přemýšlela. Dlouho. A pak rozpačitě pokrčila rameny.
„Bohužel. Vůbec nevím, odkud bych vás měla znát.“
„Já jsem přece Jaroslav! Tvůj Jaroslav! Je to padesát dva let! V létě. Na rekreaci v Krkonoších! Byl jsem tvoje první láska! A tys byla moje první láska! Nikdy jsem na tebe nezapomněl!“
Jaruška smutně zavrtěla hlavou.
„Jaroslav? To mi nic neříká. V létě? V Krkonoších? Ani nevím, že jsem tam někdy v létě byla… Nepamatuju se. Vůbec se na vás nepamatuju.“
Kamera v tu chvíli zabrala Jaroslavovu manželku, která se vítězně usmívala.
„Vidíš, ty blbečku? Padesát dva let meleš furt to samý! Jak jsi miloval Jarušku a jak Jaruška milovala tebe. A vona si na tebe vůbec nepamatuje“.

Autorka: Irena Fuchsová