Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová V životě už do divadla nepůjdu! Bylo to strašné!

Člověk se těší, jak stráví příjemný večer, přizpůsobí tomu celý den, mrkne se na internet, na co vlastně jde a pak sedí uprostřed třetí řady, vypne si mobil, jde opona, začne představení, běží pět minut, deset a… je to strašné! Je to hrůza! A odejít nemůžu! Sedím uprostřed! Sakra! Sakra! Sakra! Zkažený večer! Příšerní herci! Tma na jevišti! Osvětlovači snad mají za úkol šetřit či co! Není slyšet, co herci říkají! A diváci páchnou! A mě tlačí boty! Větry se mi honí po břiše a já se musím tvářit, bůhvíjak nejsem naladěný na tuhle píčovinu, která se na mě valí z jeviště!

Stop.
Víte, proč jsem tenhle smyšlený monolog napsala? Dneska jsme měli čtenou zkoušku v Činoherním klubu, a kolegové se před zkouškou bavili o divácích v jiných divadlech. Prý si poslední dobou stěžuje čím dál víc diváků, že se jim představení nelíbilo. Prý jim to říkali kolegové z jiných divadel. A pak se bavili o tom, co by se mělo hrát, co by se hrát nemělo, a mě napadl nejenom monolog nespokojeného diváka, který jste si přečetli na začátku tohoto blogu, ale přišla jsem i na to, proč je, údajně, čím dál víc nespokojených diváků v divadlech.

Je to jednoduché!
Když jsme v kině a film se nám hrubě nelíbí, přikrčíme se a prcháme z řady i z kina.
Když se koukáme na televizi a nelíbí se nám program, přepneme na jiný nebo televizi vypneme.
Když posloucháme rádio a nelíbí se nám, co se na nás valí, přepneme na jinou stanici nebo rádio zavřeme.
Když čteme knihu a přestane se nám líbit, zavřeme ji.
Když čteme noviny a nudí nás, odložíme je, stejně jako odložíme nudný časopis.
No jo… jenomže pak přijdeme do divadla a musíme v hledišti vydržet minimálně do přestávky. A to se nám nelíbí, protože jsme zvyklí přikrčit se a prchat, přepínat, vypínat, zavírat a odkládat…
Divadlo je, moji milí, dobrodružství. Když sedíte v hledišti, musíte se ponořit do děje a nechat se jím nést. Je jedno, kam vás donese, ale věřte mi, že někam vás donese určitě. A ještě při tom zažijete něco, co nemůžete zažít v kině, u televize, u rádia, u knihy, ani u novin či časopisu.
To, o čem mluvím, zažili diváci, kteří přišli do Činoherního klubu 23. října 2012, na představení hry, KUKURA.
Dvacet minut po začátku zazvonil divákovi v páté řadě, mobil. A zvonil. A zvonil.
Juraj Kukura přestal hrát, zahleděl se do páté řady a pak se s okouzlujícím úsměvem zeptal.
„To je pre mňa?“

Autorka: Irena Fuchsová