Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Pánové, toto je pouze pro ženy! Nečtěte to!

Prosím vás, tohle nečtěte, pokud se nechcete dozvědět určité skutečnosti, které se možná týkají i vás.
Pokud má vaše manželka okruh přítelkyň a kamarádek, přeskočte tyto dvě stránky a čtěte dál!
No, samozřejmě… nedal jste si říct! Proč to čtete, pane?! Jděte odsud, proboha! Tak dobře. Tak si tu buďte. Ale až dočtete na konec, opovažte se mi nadávat!
„Kolik jí dáváte, Divoženky,“ zeptala se Alžběta svých kamarádek, se kterými už hodinu sledovala, jak se do protějšího domu stěhuje nová rodina. První majitelé, Vepřekovi, se rozvedli a odstěhovali se, každý jinam, před třemi měsíci. A dneska se tam stěhují noví majitelé.
„Dva měsíce,“ usmála se Barbora. „Ten její je jako dvojče mého Jozífka… A já do toho šla také za dva měsíce.“
Tereza nesouhlasně sykla.
„Měsíc, Divoženky, měsíc. Dva měsíce je moc. Dávám jí měsíc. Koukejte, koukejte! Teď nese nějakou krabici a čeká, že jí pomůže… a on? Proběhl kolem ní k autu!“
Heda zavrtěla hlavou.
„Tuším komplikace. V každém případě doporučuju opatrnost.“
Alžběta, Barbora a Tereza se podívaly na svoji Vůdkyni Hedu. Ta pozorně sledovala manželský pár, který se teď o něčem dohadoval s řidičem stěhovacího auta, a pak několikrát pokývala hlavou.
„Doporučuju nejvyšší opatrnost. V žádném případě nebudeme ŠupkuHupku doporučovat my. Počkáme, až se ona zeptá sama, souhlasíte, Divoženky?“
Divoženky souhlasily. Jestli má Vůdkyně nějaké podezření, nesmí ho podcenit.
Po půl roce se ukázalo, že Vůdkyně měla pravdu. Každá z Divoženek si zvala ŠupkuHupku jednou týdně. Ale Nina, jak se jmenovala jejich nová sousedka, ŠupkuHupku nepotřebovala ani po půl roce! Přitom Artur, její manžel, byl celé dny pryč, stejně jako manželé Divoženek.
A stejně jako manželé Divoženek, ani manžel Niny nevypadal, že by doma něco uměl udělat. A nejenom, že neuměl doma nic udělat. Už dávno mu určitě nešlo dobře ani to, co šlo tak dobře ŠupkoviHupkovi.
Že by si Nina uměla sama udělat to, co umí ŠupkaHupka? Divoženky se po sobě podívaly a slastně se usmály.
„To těžko. To těžko.“
ŠupkaHupka se jmenoval Šimon Houpavý a byl to Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Celou tuto novou čtvrť, několik kilometrů od hlavního města, obhospodařoval svou šikovností, a protože byl pořád v práci, žena se s ním rozvedla, odstěhovala se zpátky k mamince, a ŠupkaHupka začal ženy, včetně našich Divoženek, obhospodařovávat i sexem.
Spokojenost byla oboustranná. Nová čtvrť byla rozdělená do katastrů, a v každém vládl někdo jiný. V této ulici to byly Divoženky, ve vedlejší ulici Mandarinky a v další ulici vládly Pralinky.
Nina, nová sousedka, nezapadla do Divoženek, ani do jiného katastru. To se občas stávalo – například žena z Mandarinek vozila děti do stejné školky jako žena z Pralinek, a tak Mandarinka přešla k Pralinkám – na tom nebylo nic divného.

Ale Nina – nic. Nezajímaly ji Pralinky, Divoženky ani Mandarinky.
Nikdo nevěděl, kam svoje dvě děti vozí, její děti si s jinými dětmi nehrály, a Nina evidentně nikoho nepotřebovala.
A co je nejdůležitější, ŠupkuHupku si za půl roku nepozvala ani jednou. A přitom její Artur byl od rána do večera pryč, do noci u nich svítila televize, takže o nějakém kutilství nemohla být řeč, a o víkendu buď někam jeli, nebo byli na zahradě u bazénu, nebo byli doma.
Uběhl další půl rok, situace zůstávala stejná a pak konečně jedna z Mandarinek tuhle záhadu vyluštila!
Během deseti minut byla svolaná hlavní schůze všech katastrů.
V určenou hodinu se sešlo všech dvaatřicet žen z této nové čtvrti, kromě Niny, samozřejmě, a Mandarinka jim řekla něco, co všechny šokovalo!
A co jim řekla, to vám nepovím. My, ženy, my víme. A vy, muži, kteří jste dočetli až sem, tak pěkně rychle vyfuňte, odkud jste přišli, ano?
Já vám říkala, abyste sem nechodili!
Co je?! Co se vám nelíbí? Patříte snad mezi Mandarinky, Divoženky nebo Pralinky?
Nepatříte.

Autorka: Irena Fuchsová