Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Schůze Poslanecké sněmovny v Poslanecké věznici.

Musel jsem vstávat o hodinu dřív, abych přijel na začátek schůze Poslanecké sněmovny včas. Poslanecká věznice není v Praze, bodejť by byla v Praze, to bych to měl hodně lehký, nevím, fakt nevím, jak dlouho tuhle situaci ještě vydržím…
… jsem jediný poslanec, který ještě není zavřený, nikdy by mě nenapadlo, že to budu zrovna já, a vlastně už měsíc jenom já, kdo jezdí na schůze Poslanecké sněmovny do Poslanecké věznice, ale prostě tak nějak šel život.
Když se z Poslanecké věznice vozil na schůze sněmovny jeden poslanec, to ještě šlo, ale najednou jich bylo sedm! Říkali jsme jim sedm trpaslíků, protože říkat jim sedm statečných, nám přišlo hloupé.
No jo, jenomže za půl roku jich bylo čtyřicet! A když k nim přibyl i předseda Sněmovny, říkali jsme, á, Alibaba a čtyřicet loupežníků! A smáli jsme se! I když nám šel už trochu po zádech mráz. Víte, když vám přivezou na schůzi Poslanecké sněmovny čtyřicet jedna kolegů z Poslanecké věznice, tak to trochu zamrazí…
Ale pořád nás ještě je sto padesát devět, utěšovali jsme se…
Jenomže za dalšího půl roku nás už sedělo v Poslanecké sněmovně jenom sedmdesát! A pak začali mí kolegové zajíždět do Poslanecké věznice jako po másle. Ano, v té době jsem pochopil, co to opravdu znamená, když se řekne, jde to jako po másle…
A pak jsem jednou přišel na schůzi Poslanecké sněmovny a seděl jsem tam sám. Všichni mí kolegové byli v Poslanecké věznici. A tak teď musím vstávat o hodinu dřív, abych tam z Prahy dojel včas. Sakra. Oni nemusí vstávat o hodinu dřív, nemusí nikam jezdit, maj to „doma“…
… „Ty už vstáváš,“ ozvalo se vedle mě a já se vyděsil. Kdo to na mě mluví, proboha?! Podíval jsem se a ulevilo se mi. Moje žena.
„Už musím,“ zabručel jsem. „Jedu do Poslanecké věznice, vždyť víš…“
Rozesmála se a přitáhla si mě k sobě.
„Ty můj malej vtipálku… pojď ke mně ještě na chvilku… pojď… ale, ale? Podívejme se, my nejsme žádnej malej vtipálek, kdepak! My jsme vééélkej vtipálek…“
Když přes nás přetáhla peřinu, sice mi došlo, že se mi to všechno jenom zdálo, ale neulevilo se mi.
Neulevilo.

Autorka: Irena Fuchsová