Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Režisér Ondřej Sokol a jeho nápověda.

Nedivím se, že má tolik obdivovatelek. Jednou jsme se v Činoherním klubu bavili o chlapech a já před ním řekla, že jediný chlap, se kterým bych si dokázala představit pobyt na pustém ostrově, je on…
Nevadí, že se mi to nesplní. Jsem s ním i tak.
Když totiž s naším panem režisérem, Ondřejem Sokolem, v Činoherním klubu zkouším, jsem s ním denně od deseti hodin, do hodiny čtrnácté.
Sedím v hledišti uprostřed první řady, napovídám hercům na jevišti a Ondřej sedí v hledišti u režisérského pultu uprostřed hlediště, nebo sedí vedle mě, nebo si na připomínky sedne na jeviště kousek ode mě, prostě ho mám kolem sebe furt!
A že to stojí za to, přesvědčte se sami v těchto „vejšplechtech“, které jsem si rychlostí blesku během zkoušek různých her, zapsala:
*
Michal Pavlata hraje otce hlavního hrdiny a objevuje se na jevišti až ve druhém obraze.
„Hra by měla začínat, jak kluk praští rejčem svýho tátu,“ řekl Ondřej Sokol při jedné čtené zkoušce a Michal chápavě přikývl.
„Abych já moh chodit hned na začátek…“
Ondřej se zdánlivě nedal vyrušit a mluvil dál. Michalova připomínka ho ale přece jenom trochu rozhodila, a za chvíli se přísně napomenul.
„Já tedy mluvím! I když sám, tak jeden přes druhého…“
*
Pan režisér Sokol nám poprvé pouštěl muziku k představení. Michal Pavlata, který hrál Mahona, uznale přikývl.
„Do teď jsem nevěděl, co s tím Mahonem, a jen jsi mi pustil pár taktů, tak mám jasno!“
*
Malý Adam Sokol si vyrazil přední zoubky. Když s ním přišel tatínek po několika dnech na kontrolu ke stejnému zubaři, který ho ošetřoval poprvé, Adam se na něho podíval a vzdychl si.
„Už seš tady zase, doktore?“
*
Byly připomínky. Ondřej Sokol se zahloubal nad svými papíry.
„Tady mám napsané, že něco bylo dobrý… ale nevím co…“
Z přítmí hlediště se pohotově ozval Matěj Dadák.
„Kafe…“
*
Pan režisér Ondřej Sokol nám před několika lety vypravoval zážitek z ranní jízdy autem. Vyměňoval si poněkud ostře názory s jiným kolegou řidičem, a když konstruktivní debata dosahovala vrcholu, ozval se vzadu v autě jeho syn Adámek, pohodlně sedící v sedačce.
„Přestaň nás rozčilovat, pane!“
*
Byl začátek zkoušky, pan režisér Sokol seděl na kraji jeviště a během připomínek hledal zapalovač.
„Míšo, půjčil bys mi, prosím tě, zapalovač?“ Michal Pavlata přikývl.
„Samozřejmě. A to je taky to jediný pozitivní, co pro tebe na tyhle zkoušce můžu udělat.“
Ondřej pokračoval ve výkladu a Michal se najednou zvedl, odešel z jeviště a ve chvilce byl zpátky s popelníkem. Položil ho významně před Ondřeje a suše konstatoval.
„S Michalem Pavlatou se na jeviště vrátilo nejenom herectví šedesátých let, ale i popelník!“
*
I když občas někdo chyběl, zkoušelo se. Otmar Brancuzský si to pochvaloval.
„To půjde i při představení! Pořád bude někdo chybět, ale vždycky se bude hrát!“
Ondřej Sokol přikývl.
„Diváci budou říkat: Představte si, von byl sám a vodehrál to!“
*
Lála Dulava cosi poznamenal na adresu Michala Pavlaty, ten se na něho podíval a pokýval hlavou.
„Lálo, já tě zabiju! Ale budu muset vyrůst! Anebo si někoho najmout!“
Pokusila jsem se nerušit zkoušku smíchem a rychle jsem sáhla po tužce. Režisér Sokol, stojící v první řadě, si toho všiml a poznamenal.
„Tak počkáme, až si to Irena zapíše…“
*
Během zkoušky jsem viděla, že mi na mobilu bliká hovor. Maminka. Protože Ondřej dával na jevišti připomínky, schovala jsem hlavu mezi kolena pod forbínu a rychle jsem s maminkou vyřídila, co potřebovala.
Když jsem se narovnala, všichni pánové, stojící na jevišti, Sokol, Taclík, Pavlata a Nárožný, na mě přísně koukali a Petr Nárožný po mně mávl rukou.
„Má vedlejšák! Napovídá přes mobil na Vinohradech!“
*
Během zkoušky si Ivo Krobot pochvaloval, jak Anička Bendová zkouší.
„Anička je dneska taková… Je v ní dneska něco takového…“
„Já měla víno,“ přiznala Anička bezelstně a ukázala na kraj jeviště, kde stála sklenička s nedopitou „dvojkou“.
Ivo se rozesmál.
„Já tam hledám hluboký, citový podtext a…“ Ondra Sokol pohotově dopověděl.
„A vona je vožralá!“
*
Měla začít zkouška.
„Pojedeme zatím bez zvuků,“ oznámil nám režisér Krobot a omluvil zvukaře, Tomáše Šterna. „Tomáš volal a omlouval se, že je v zácpě.“
„V metru,“ ucedil Ondra Sokol lakonicky.
A Mojda Maděrič pokýval hlavou.
„Můj kamarád říká, nejhorší je mít průjem v zácpě.“
A pan ředitel Procházka se přidal.
„Nejlepší omluvu za pozdní příchod na zkoušku, měla Jiřina Třebízská. Ta jednou místo v deset, přišla skoro v půl jedenácté a sprdla režiséra.
„Pane režisére, promiňte, ale já jsem v deset byla ještě doma!“
*
Byla premiéra, kde Ondřej Sokol hrál. Před půl osmou jsem šla před Činoherní klub, abych počkala na známé. Ve výklenku na schodech stál Ondra, nervózně kouřil a pořád opakoval, jsem Mastroianni, jsem Mastroianni, jsem Mastroianni.
Když jsem se za chvíli vracela, stal tam pořád.
„Pořád jsi Mastroianni,“ zeptala jsem se ho účastně a on přikývl.
„Jo. Mám pocit, že až přijdu na jeviště, budu mluvit italsky.“
*
Asi před deseti lety nám o přestávce vypravoval Ondřej Sokol historku, jak točil v Brně. Točilo se také v nějakém antikvariátu a po Ondrovi jeden z prodavačů pořád koukal. V pauze mezi natáčením za ním přišel.
„A herci v tom taky budou hrát,“ zeptal se zvědavě.
„Jistě,“ odpověděl Ondřej, vyjmenoval několik svých kolegů a na závěr si neodpustil poznámku. „Já jsem taky herec.“
Prodavač se na něho nevěřícně podíval.
„A kde hrajete?“
„V Praze. V Činoherním klubu.“ Prodavači se ulevilo.
„Jo ták! V klubu! Ne v divadle!“
*
Během zkoušky ve zkušebně si vedle mě Ondřej přišel sednout. Měla jsem vedle sebe mobil, nařízený na POTICHU a pořád jsem po něm koukala. Všiml si toho a tak jsem mu šeptem vysvětlila, co se děje.
„Čekám na zprávu. V neděli jsme si přivezli dvouměsíční štěňátko drsnosrstého jezevčíka. A dneska zůstal poprvé sám doma.“
Ondřej chápavě pokýval hlavou a pak se mě pochybovačně zeptal.
„Myslíš, že ti napíše?“

Autorka: Irena Fuchsová