Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Muži – metodici .

Někteří muži jsou metodiky. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Ani jste nemohli. Muži-metodici totiž tají, že jsou metodiky, a jejich ženy tím pádem nevědí, že mají doma muže-metodiky a jsou přesvědčeny, že mají doma nemehla, která radši o žádnou domácí práci nežádají, protože už mají vyzkoušené, že nadělají víc škody než užitku.

Muži-metodici mají na své ženy metodu, která nemůže být stará. Řekla bych, že vznikla celkem nedávno, v době, kdy jsme se my, ženy, rozhodly, že už nebudeme doma dělat všechno samy.
Vše začíná nevinnou větou. Například:
„Pavle, musíš vyluxovat. Já prostě nestíhám. Teď jsem přišla z nákupu.“ Od televize se ozve ochotný hlas muže-metodika.
„Samozřejmě, Haničko, že vyluxuju!“
Žena začne spokojeně vyndávat nákup, třídí ho do ledničky, do mrazáku, do kuchyňské linky, přitom přemýšlí, co udělá k večeři a najednou se za ní ozve hlas muže-metodika.
„A nevíš, kde ten vysavač je, Haničko? Kde ho máš?“ Žena vzdychne.
„Luxuju jenom já, tak pochopitelně vím, kde MÁME vysavač, Pavle. V předsíni, ve skříňce vedle botníku.“
Pokračuje s úklidem nákupu a pak uslyší ránu a zkroušený hlas muže-metodika.
„Haničko, ono se to rozbilo…“ Muž-metodik tahal vysavač s hadicí ze skříňky, hadice se zkroutila, vymrštila se nahoru a shodila ze skříňky keramickou misku, kam si žena odkládá náramky. Miska se rozbila na tři velké kusy a sedm malých kousků, náramky přežily.
„Ty to také dáš na úplný kraj… to by shodil každý,“ vzdychne omluvně muž-
metodik, a stojí nad ženou, která vybírá ze střepů náramky a posléze uklízí i střepy.
„Nevšiml jsem si toho, promiň, miláčku…“ stále vzdychá muž-metodik.
Je uklízeno, žena vstává ze země, hází střepy do odpadkového koše.
„Mně se to NIKDY nepodařilo shodit, Pavle, a ty jdeš poprvé luxovat a…“
Žena jemně pokárá muže-metodika, ale začíná být trochu naštvaná. Těšila se, jak si všechno v kuchyni připraví a pak ji čeká už jenom zkontrolovat dětem úkoly, naplnit pračku, z balkonu sebrat suché prádlo, zalít kytky…
Vzdychne, vrací se do kuchyně a pomalu se dostává do svého každodenního pracovního rytmu.
Muž-metodik mezitím odtáhl vysavač do obývacího pokoje a začal luxovat.

Druhá rána.

Žena se nasupí a prudce odhodí nůž. Určitě shodil kytku! Vběhne do pokoje.
Muž-metodik luxuje u dveří na balkon a vůbec netuší, co se mu děje za zády. Vysavač vrazil do květináče a ten se překotil. Polovina hlíny se rozsypala na koberec. A teď, zrovna teď se šňůra od vysavače omotává o nohu židle u psacího stolku, židle padá a s ní i knihy, které na ní ležely! To, že spadly přímo do rozsypané hlíny a na kytku, je malý bonus…
Zlatou medailí, ba přímo vítězstvím na olympiádě mužů-metodiků je, když žena řekne muži-metodikovi větu:
„JÁ SI TO UDĚLÁM SAMA!“

A tato věta právě zazněla v obývacím pokoji, kam společně nakukujeme. Muž-metodik sice neslyšel, že se za ním kácí květináč a padá židle s knihami, ale to, co jeho žena řekla, slyšel velmi dobře. Přestává luxovat, vítězně se vztyčí nad vysavačem, prsa připravená na zlato a v uších státní hymnu.
„Ale já bych ti tak rád pomohl! Já přece vím, Haničko, že toho máš moc!“
Sápe se po vysavači, ale ten bere jeho žena pro jistotu do svých rukou, ale on se sápe dál, chce pokračovat ve vysávání, a žena zoufale zaječí.
„Ne!!! Jdi se dívat na televizi! A na nic už nesahej, proboha! NIKDY!“

Autorka: Irena Fuchsová