Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Žena je nepodařeným mužem.

… a bytostí zcela vedlejší, řekl prý sv. Tomáš Akvinský a já si to přečetla v Lidových novinách 12. ledna 2013, v článku o Simone de Beauvoir, který napsal publicista Pavel Kovář, a řekla jsem si, je to pravda. Platí to stále.
My, ženy, už hodně dlouho chceme, aby se postoj mužů k nám změnil. Aby nás začali konečně brát jako rovnocenného partnera. Chceme už dlouho tuto změnu a přitom jsme se vůbec nezměnily! Sobecky k muži neustále natahujeme dlaň a chceme, aby dal. Je přece muž! Je živitel rodiny! Dej! Dej! Ještě! Na nájem! Na pojistky! Na jídlo! Na hypotéku! Na boty! Na kabát!
A přitom i my, ženy, vyděláváme! Chodíme do práce a dostáváme mzdu, stejně jako chodí do práce a dostává mzdu muž. Ale ruku natahujeme jenom my, ženy. I když vyděláváme, i když máme rodičovskou dovolenou. Protože muž je přece živitel rodiny! To muž se musí postarat! Muž musí mít peníze na všechno, co domácnost potřebuje! My ne! Kdepak my! My, ženy, jsme jenom nepodaření muži, jsme bytosti zcela vedlejší, kde my bychom braly peníze?
A chudák muž je jako štvaná zvěř. Snaží se rodinu zabezpečit, protože to přece on, jako muž, musí! Slýchával to odmalička od mámy, od táty, od dědy i od babičky. Jsi chlap, musíš se o rodinu postarat.
Pak na to, pravda, pozapomněl, protože se zamiloval, a když přišly řeči o svatbě, o dětech, o rodině, náš chudák muž si na to vzpomněl a hrdě se napřimuje! Cítí se být vyvoleným, statečným, jedinečným! To on všechno potáhne na svých zádech a utáhne to! I jeho otec to dokázal! I děda! Dokáže to tedy i on!
Náš chudák muž ale netuší, že je v jiné situaci, než v jaké byl jeho dědeček a jeho otec.
Náš chudák muž netuší, že se proti jeho odhodlání zabezpečit rodinu, proti odhodlání, které je mu odmalička vštěpováno, zvedne jako vlna tsunami, vzdor jeho ženy, která od něho bude pořád jenom brát a na oplátku mu nedá nic.
Náš chudák muž netuší, že nebude večer, po práci, vplouvat do klidného přístavu svého domova, aby zde nabral síly na další shánění prostředků pro nataženou dlaň své ženy.
Netuší, že ho večer nebude čekat klidný přístav, ale vyvalí se na něj nelad, křik, výčitky, zloba a nevděk.
„Musíš se starat i ty. Je to i tvoje dítě!“
„Vem si něco v lednici! Já byla na aerobiku!“
„Starám se celý den, potřebuju vypnout. Jdu k sousedce.“
„Potřebuju penííííze.“
„Penííííze!“
„Peníííze?!“
Náš chudák muž se hroutí pod zodpovědností uživit rodinu, hroutí se pod zodpovědností, která už dávno není jenom na něm, protože už dávno vydělávají oba, ano, vydělávají oba, mají oba stejné šance, stejné startovní čáry, ale pak přijde ta chvíle, kterou ženy v sobě mají zakódovanou od nepaměti, a žena natáhne ruku.
Ty jsi chlap! Ty se musíš postarat o rodinu!
Dej. Dej! Dej?!
A tak žena na jedné straně požaduje na chudákovi mužovi rovnocennou starost o domácnost, rovnocenné povinností při výchově dětí a další rovnocennosti, a na straně druhé neustále natahuje ruku a chce po něm penííííze, i když také není úplně bez prostředků, chce penííííze po něm, protože on je přece chlap a musí se o rodinu postarat – je to začarovaný kruh, moji milí!
Je to boj. A vítězí v něm žena, i když sv. Tomáš Akvinský prý řekl, že žena je nepodařeným mužem a bytostí zcela vedlejší, přesto dneska v tomto boji mezi mužem a nepodařeným mužem, vítězí žena.
A bude hůř, pánové!
P. S.
Výjimky potvrzují toto pravidlo.

Autorka: Irena Fuchsová