Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Andělé existují.

Myslím, že takové povídání se před Vánocemi hodí. Jak potkat anděla? No, to musíte být nemohoucí, chodit o berlích a kvůli srdečnímu ochoření navštívit kardiologa. Ono totiž jedno neštěstí je málo. Asi se ten milý pán nahoře už nemohl dívat, jak plynule přecházím z jedné nemoci do druhé. Usoudil, že to sama zvládnout nemůžu, tak poslal anděla.
Anděl byl v podobě muže, což není tak nenormální. Vycházel ze dveří kardiologie a já jsem se chystala vstoupit dovnitř. Mezi dveřmi mi najednou povídá, že mě odveze domů. Říkám, že jsem tam sanitkou a že mě má saniťák vyzvednout. „Odvolejte ho“, povídá. Byla jsem tak překvapená, že jsem na to přistoupila a sanitku odvolala.
Anděl mě opravdu dovezl domů. Náš hovor v autě se vlastně točil kolem mých zdravotních potíží. Prozradila jsem mu, že další den musím na kontrolu s operovaným kolenem do Písku.
„Já vás tam rád odvezu“, pravil anděl. Zeptala jsem se ho: „Vy jste anděl?“ Neodpověděl, ale jenom se usmál.
A tak jsme jezdili. Byly to schůzky zvláštní. Několikrát jsem musela do nemocnice. Nejdřív mi museli nabít srdce, aby mě zbavili arytmie a moje srdce mohlo tlouci normálně. Anděl se celou dobu staral o pejska. Ráno chodila za pejskem kamarádka, v poledne anděl, pak za mnou běžel do nemocnice a zase za pejskem. Poprvé v životě jsem nemusela mít strach o pejska a poprvé v životě jsem nemusela závidět ostatním pacientům, když se u nich scházeli příbuzní.
Po nabití srdce přišel zánět hltanu a žaludku a opět nemocnice. Anděl měl se mnou napilno. Srdce další nápor nemoci nevydrželo a zase si začalo tlouci, jak chtělo. Anděl mě vozil na gastroskopii, na další kontrolu s kolenem, pak na další nabití srdce. Trpělivě čekal v čekárně a byl mi velikou oporou.

Jelikož mi strašně zvonilo, ne v uších, ale v hlavě, tak jsem navštívila neurologii. Odtamtud jsem šla na hloubkový rentgen hlavy. Mimo to, že mi sdělili, že se mi zmenšuje mozek, na nic jiného nepřišli. Mozek se prý zmenšuje ve stáří každému, a tak jsem klidná. Alespoň vidím, že když dělám nějaké blbosti, tak za to nemůžu. Prostě jsme jezdili a jezdili. Mezitím jsme vždycky vypili u mě doma kávu a hezky si popovídali.
Když anděl slyšel, že budu na Štědrý den doma sama, nabídl mi azyl u sebe v jeho domečku. Pokud se snese jeho pejsek Pepa s mým Matýskem, tak věřím, že to budou Vánoce krásné. Anděl také nemá úplně zdravé srdíčko, ale zatím nám oběma bije a doufám, že bude ještě dlouho tlouci.

PS: Také vám všem přeji krásné Vánoce a ať nemusíte tak běhat po doktorech jako já. No, možná, že by tam na vás také čekal anděl. Je zajímavé, že se můj zdravotní stav zázračně zlepšil.

Autor: Hana Šimková