Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková A o tom to je…

Někteří důchodci ve svém věku skáčou o tyči, lezou na různé kopce, zdolávají cizí krajiny, chodí na univerzity třetího věku, dělají modelky, prostě dohánějí to, co v životě třeba promeškali. Asi to není jednoduché a možná, že je to někdy stojí hodně sil. Ale rozhýbávají zbytky adrenalinu a jsou šťastní.

Já sedím v křesle, pejska na klíně a jsem šťastná také. Prostě štěstí je relativní. Opravdu jsem spokojená, že už si nemusím nic dokazovat a někam se pachtit. Nevím, proč bych ještě sbírala zážitky, na které už stejně za chvíli zapomenu. Paměť je totiž zrádná a někdy si už nepamatuji, co jsem měla včera k obědu. Jo, jídlo mě stále těší. Nejsem ještě omezená dietami, a tak co bych se nenajedla, když mám co.

Včera jsem se setkala se spolužáky po X letech. Bylo to moc fajn. Spočítali jsme, kdo už odešel na onen svět a zjistili, že je jich stále více. Radovali jsme se, že tady ještě jsme a že nás život ještě těší. Hovořit o nemocech bylo zakázané. Byli bychom tam totiž dlouho do noci. Musíme domů ještě za světla, protože v době okrádání seniorů je to stále více nebezpečné. No prostě život nás ještě baví… Skály už asi lámat nebudeme, velké plány kout také ne, ale každý má pro štěstí jiný výraz.
A TAK TADY SEDÍM SE SVÝM PEJSKEM NA KLÍNĚ

Autor: Hana Šimková