Jak se stáří někdy tváří

Autor článku: Hana Šimková Stáří leze do peněz.

Pokud nechceme nechat stáří volný průběh, nechat tělo zhuntované a neopečovávané tiše zemřít, tak si musíme na stará kolena naspořit hodně. Kdo to nestihl a žije jenom z přiděleného chudého důchodu, tak na to doplatí. Tělo a všechny orgány k tělu patřící začínají odcházet. Na orgány, které nejsou navenek vidět a jsou ale opotřebované, nám lékaři předepíší léky. Rozbijeme tedy prasátko, do kterého jsme si na stáří spořili a léky zakoupíme.

Léky ovšem většinou už musíme kupovat do konce života. Čím víc orgánů selhává, tím více léků musíme brát… Léky nejsou levné, a tak se musíme uskrovnit. Přemýšlíme, kolik jídla si můžeme koupit, zavrhneme kulturní podniky a dražší dovolené. Jsme rádi, že ještě bydlíme, že máme střechu nad hlavou.

Moc nevycházíme. Nejen proto, že nás bolí nohy, ale nechceme se moc ukazovat. Odešly nám totiž zuby a není na nás moc hezký pohled. Je pravda, že když zuby nejsou, jíme méně a zase trochu ušetříme. Návštěva u zubaře něco stojí. Někdo má opravdu našetřeno a nechá si udělat zuby nové. Má radost a jde zase mezi lidi. Potkáváme známé a nepoznáme je. Proč? No protože odcházejí oči a špatně vidíme. Musíme si tedy dojít k očnímu lékaři. Předepíše nám brýle, a když lupou přečteme cenu, raději zase nechodíme ven, aby nás, slepé, nezajelo auto. Našetřit na brýle trvá totiž dlouho… Jelikož už jsme také méně obratní, je úplná katastrofa, když si nové brýle rozsedneme nebo rozšlápneme.

Svět se nám stále smrskává a s ním i další radosti. Ti, kdo rádi jedli, dostanou dietu, a ti, kdo měli vášnivě rádi sex, jsou najednou kvůli různým zdravotním problémům impotentní nebo frigidní. Ráno přemýšlíme, jestli má vůbec význam vstát z postele a co si s tím životem vlastně máme počít?

Pokud si opatříte pejska a rozdělíte se ním o potraviny, máte trochu vyhráno. Pes vás žít nutí. Musíte na procházku, i když se vám hodně nechce…
Děti a vnoučata už moc nezajímáte. Jsou už velcí a hození do života a musejí se hodně ohánět, aby je ten život nesemlel. Přejeme jim úspěch a moc je neotravujeme. Oni opravdu toho času moc nemají.
Najednou to ale život nějak zařídí a mi začneme dětinštět a radovat se z maličkostí. Jásáme nad rozkvetlou pampeliškou, máme radost, když svítí slunce a když náš pejsek radostně štěká, protože mu hodíme klacek. Přestaneme už totiž chtít od života velké věci a hodně se uskromníme. Prostě jsme rádi, že ještě jsme.
Bohužel, ale o tom to celé vlastně je!!!

Autor: Hana Šimková