Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Kouzelný vagon Českých drah.

Naučila jsem se dělat ve vlaku korektury svých knih, ale když nezkouším a do Prahy nejezdím, musím dělat korektury ve své pracovně a to není ono. Vlak mi chybí. Dokonce mě napadlo, že pojedu ráno do Prahy a hned zase zpátky, budu ve vlaku dvě hodiny pracovat – a v tu chvíli jsem si vzpomněla na ty dvě ženy!
První ženu jsem potkala asi před patnácti lety, v pantografu na trase Kolín – Praha. Když jsem nastoupila a rozhlédla se po vagonu, okamžitě jsem si jí všimla, protože nešlo, nevšimnout si jí. Sedla jsem si přes uličku, abych ji mohla pozorovat nenápadně a nevypadala při tom jako voyaer.

Zabrala dvě sedadla. Na sedadlo vedle sebe, rozložila háčkovanou dečku, na tu pečlivě složila svou šálu, vedle ní položila zrcátko a z korálků vyrobenou kytičku, vedle dečky postavila kabelku a o ni opřela pouzdro, ve kterém byly nějaké fotografie.
Byla v neustálém pohybu, občas se i postavila a zase si sedla, stále něco ve svém „pokojíčku“ upravovala, měnila, povídala si, usmívala se, a zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, že je ve vlaku, který se pomalu zaplňuje.
Byl to ranní spoj, v Českém Brodě přistoupilo hodně lidí, stáli i v uličce mezi sedadly, ale nikdo jí neřekl, ukliďte si to, paní, ať si můžu sednout, zabíráte jedno místo! Všichni jsme její svět, ve kterém jí bylo evidentně krásně, s úsměvem pozorovali.

Před Prahou začala své věci uklízet, a její svět rychle mizel, až zmizel úplně… Když jsem před půl rokem jela z Prahy, sedla jsem si do kupé, kde seděla paní z Kolína, se kterou se od vidění známe. Usmála se na mě, řekla mi, že jsem v dubnu oddávala její neteř, a že jsem měla krásný svatební projev, zeptala se mě na Činoherní klub, a pak jsem se já zeptala, proč byla v Praze.
„Vypadáte tak šťastně a spokojeně, jako byste si byla v Praze pro výhru!“

Rozesmála se.
„To máte pravdu! Jsem šťastná a spokojená! A jela jsem si pro výhru! A za týden pojedu zase! Každý týden jsem šťastná a spokojená, každý týden si jezdím do Prahy pro výhru. Někdy jedu ráno, jindy dopoledne nebo až po obědě. Na nádraží si koupím časopis a bagetu, sednu si k okénku, abych viděla ven, a užívám si celou cestu. V Praze se jdu podívat na Václavské náměstí, mám tam několik obchodů, kam pokaždé zajdu, někdy si tam i něco koupím, a za dvě hodinky jedu zpátky do Kolína.“

Sice jsem nic neřekla, ale ona moji otázku tušila a rozesmála se.
„Chcete vědět, proč to dělám? Potřebuju mít chvíli klid. Být sama. Aby po mně nikdo nic nechtěl. Abych si dělala, co chci. A to se mi dneska splnilo. Dělala jsem, co jsem chtěla. A dělám to i teď. Chci si s vámi povídat, tak si s vámi povídám.“
A pak mi vyprávěla, jak v jejich velkém domě bydlí s manželem, se třemi dospívajícími dětmi, se svými rodiči, s tchyní a s babičkou.

„Nemám v celém domě jedinou místnost, kde bych mohla být sama. Jediný kout, kam bych se mohla schovat. Někdy jsem byla tak zoufalá, že jsem si říkala, že se zavřu do skříně! Ale i tam by mě našli. Všude se na mě dostanou. Všude. Strašně mi chyběla samota. A touha, dělat alespoň chvíli to, co chci já! A pak jsem jednou stála na mostě a koukala na vlak, co přijížděl do Kolína od Prahy, a napadlo mě, co udělám. A jsem šťastná a spokojená už dva roky. Zůstanu v práci jeden den přes čas, udělám spoustu práce, nadělám si hodiny a jednou týdně jedu do Prahy a zpátky…“

Autorka: Irena Fuchsová