Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Když v autě hrká, jsme jedno ucho. A když zahrká partner?

Partnera hrkat neslyšíme. Ale hrkání sebemenšího krámu v naší domácnosti, slyšíme hned. Pračka, lednička, splachování, a co teprve televize!? Jedno hrknutí v televizi a můžeme se přetrhnout!
Dříve nehrkalo v domácnosti tolik krámů jako dneska, partneři se neměli čím rozptylovat, co sledovat a kontrolovat. A tak se víc viděli. Bylo kolem nich víc ticha, tak se i víc slyšeli.

Zvláštní je, že muži mají na hrkání jemnější sluch.
„Co to je,“ zvedne muž hlavu od plného talíře a vy netušíte, na co se ptá. „Co ta pračka vyvádí,“ upřesní svůj dotaz a vy pokrčíte rameny.
„Co by? Ždímá.“
„Ale nějak divně.“
Zvedne se od stolu a jde do koupelny k pračce.
„To bude řemen,“ řekne. „Až dopereš, podívám se na to.“

Podívá se a zjistí, že řemen je opravdu vytahaný a utáhne ho.
A ženě je to líto. Pračka hrkne, a on jde a spraví ji, říká si smutně. A já můžu stokrát říkat, že s ním nebudu chodit ve čtvrtek večer do hospody, kde se schází jeho parta, protože máme ve čtvrtek úřední den a mám toho dost, neslyší mě, je mu jedno co říkám, prostě po zprávách řekne, Jaruš, jdeme, každej tam má ženskou, já tam nebudu sám… Pračka hrkne a tu slyší hrknout a hned k ní jde a hned ji prohlédne a opraví. Já hrkám každý čtvrtek, a nic. Jako bych nehrkala…

I muži hrkají, samozřejmě.
„To dneska zase přijdou holky,“ zeptá se muž, když vidí, že žena nahání děti spát a chystá v obývacím pokoji pohoštění. Žena se na něho překvapeně podívá.
„Zase? Chodí k nám přece jenom ve středu. V pondělí chodíme k Anetě a v pátek k Romaně.“
„No právě,“ povzdychne si muž a ženu nenapadne, že jí tím chce říct, že ji tři večery v týdnu nemá pro sebe, a nechce jí to říct naplno, protože ví, že je s dětmi celé dny doma a že se chce večer trochu odreagovat. Hrká tedy takhle nenápadně a čeká, že to ženě dojde…
„Můžeš přece sedět s námi,“ nabídne mu žena, ale muž nechce. Zaleze si do ložnice, kde si pustí televizi a za chvíli při ní usne…

Všichni víme, že všechny ty krámy, které nám slouží, nejsou nesmrtelné a začnou hrkat, když jim něco je. Většinou jejich hrkání slyšíme a jednáme, jak jinak, v zájmu všech těch krámů. Telefonujeme kamarádům a známým, zjišťujeme, jestli jim také ten jejich krám takhle hrkal, okamžitě a bezodkladně věnujeme čas a peníze, aby nám krám dál sloužil a nehrkal.
Vypadá to, jakoby všechny krámy, které nám usnadňují a zpříjemňují život, měly pro nás větší cenu, než naši nejbližší.

Ti můžou hrkat jak chtějí, my je neslyšíme…

Autorka: Irena Fuchsová