Čocht baroni 24

Autor článku: Jiří Vodička A bylo to tam.A bylo tam toho požehnaně.Opět jsem přibouchl dveře.Ježíš marjá to tam musí být ještě po nacistech a šel jsem si dát ještě panáka abych se pořádně desinfikoval a pak jsem se do toho pustil.

Natáhl jsem si z navijáku požární hadici napíchnul ji na hydrant který na štěstí byl přímo před hospodou, začal jsem do toho mydlit, jak požárník do plamenů a naštěstí vše odtékalo do kanální jímky na dvorku.Tak co děvčata povolal jsem dámskou hygienickou komisy, když se hajzlíky leskly jak nové a já jsem nějak moc neutrpěl.Zlatý hydrant a požární technika vychvaloval jsem si když se mé dámy přišli podívat na můj výkon s utěrkami přes ústa neboť ještě chvilku trvalo, nežli se ten letitý puch vyvětral.No jako fekálník jsi se osvědčil utahovali si ze mě a až budeš hledat obživu můžeš jezdit s hovnocucem,rozesmála se Gerta a Janička s Táňou se ihned přidali a honem se vzdálili do lokálu aby unikly puchu, který se rozléval chodbou na dvorek k hajzlíkům.

Tak se podívám jak to funguje a zatáhl jsem za řetízek vedoucí k splachovací nádržce.A nic.Ještě jednou jsem zatáhl a zase nic ani kapka vody.Natáhl sem ruku a zaťukal na nádržku.No jo duní uvědomil jsem si prázdná.Šel jsem do kuchyně vytáhl z šuplíku s vercajkem instaltarerské kleště sikovky a přistavěl jsem si židli pod nádržku zvedl z ní víko a šátral jsem v tmavé nádržce snažíc se nahmatat napouštěcí mechanismus,až jsem narazil na něco těžkého a kulatého.Šátrám a sakra nejde s tím pohnout.Snad si tam někdo neuložil konzervy.Naklonil jsem se více, abych mohl vytáhnout velký válcovitý předmět.Podařilo se mi to vytáhnout, ale uklouzla mi noha na židli a letěl jsem i s tím válcem k dlaždičkám hajzlíku.Bože můj zasakroval jsem,málem jsem si rozbil kebuli o záchodovou mísu jak jsem dopadnul na podlahu.Sbírám se z podlahy a nemohu věřit svým očím na zčernalých dlaždičkách hajzlíku okolo mísy je rozsypané bohatství.Velký válcovitý předmět s kterým jsem se poroučel k podlaze je velké pouzdro z druhé světové války na plynovou masku které měli ve výzbroji Německá vojska a které se při nárazu na podlahu otevřelo a na špínou zčernalých dlaždicích se třpytili zlaté předměty náušnice řetězy prsteny a brože spolu se zlatými odlitky zubů a jiných cenností.Seděl jsem na zemi a s úžasem jsem zíral na ten poklad s otevřenou pusou neschopen slov.Ježíš marjá ozval se z chodby starostlivý hlas Janičky, která slyšela, jak jsem zařval když jsem se řítil k zemi.No podívejte se na to nadělení ukazuji Janičce,Táně aGertě které se zastavili ve dveřích hajzlíku a s úžasem doširoka otevřenýma očima.Podívejte se hrabu se v hovnech a ty se mě proměnily ve zlato pokusil jsem se vtipkovat,ale stále jsem se nemohl vzpamatovat s toho to zlatého šoku.To vypadá jako by si to tu schoval některý nacista, vždyť není tak dlouho po válce a je dost možné, že si pro to bude chtít přijít uvažovali jsme a sbírali jsme ty poklady do mísy na knedlíky kterou přinesla Táňa.Co to odevzdat na policii navrhla Janička jako vždy nejpoctivější z nás.

Radši bych si ruce urazila,než bych tohle to odevzdala tomu to režimu,stejně by si to ty esenbáci rozkradli rozdurdila se Gerta ačkoliv byla zamilovaná do jednoho z nich.Jiříku s touhle tou ženskou která má svatozář z poctivosti budeš mít těžký život,píchla si do mne Gerta a já se vůbec divím že s tou její čestnou dušičkou se dala na hospodu.Tak poroto rozhodněte,vyneste ortel co s tím ať tu nesedíme nad tou zářící mísou na stole jak svatá dala, nevěděla komu, zbytečně vás to dráždí,chtěl jsem ukončit to jejich trápení když se tři probíraly prstíky v těch skvostech, které jsou touhou každé ženy která miluje vše, co jí zkrášluje a dodá na přitažlivosti.Víte co dámy?Rozhodnul jsem ještě si s tím šmukem pohrajte pak to šoupnem k ledu a až se s toho vzpamatujete, tak s tím pokladem něco uděláme a já jdu dodělat to splachování na tom hajzlíku rozhodl jsem se ať se pohnem z místa hajzlík byl v tu chvíli pro mne důležitější jak plný knedlíkáč zlata.Tentokrát jsem si ale dotáhl ze sklepa štafle aby zase nesletěl na čumák.Sakra ještě je tam ještě něco,přehrabuji se opět v nádržce a vytahuji tam něco co se tam zašprajclo.Konečně jsem vytáhl opět balíček.Že by opět nějaké zlatíčko, zatajil jsem dech s napětím rozbaluji balíček který byl nepromokavě zabalen.Žádnej poklad starou bouchačku jsem rozbalil.Armádní Německá devítka parabolum.

No když se vypulíruje s té vazelíny která na ni byla naplácaná snad se jednou k něčemu hodí a schoval jsem ten nález do sklepa do výklenku na svíčky.Tak děvčata hajzlík je v provozu,hlásil jsem se štaflema na rameni, když jsem si nohou otevřel dveře do lokálu a užasl jsem.Všechny tři se ověsili zlatými šmuky jak konkubíny z tureckého harému a bubnovali do hrnců jakýsi orientální rytmus při němž se vlnili jak odalisky tureckého paši zavinutí do závojů z nacupované záclony.Ježíš marjá, běžel jsem ke vstupním dveřím do hospody které zapomněli zavřít a zamknout.Vy jste tomu dali, utíral jsem si z čela pot.Mohli jsme být v pěkným průšvihu, zapomněli jste děvčata zamknout.Co kdyby se sem některý z těch nadržených dědků vrátil že si tu zapomněl fajfku a viděl by vás tady jak se tady vlníte ještě by ho klepla z toho pepka a měli by jsme tady smrťák hned při zahájení provozu.A měli by jsme po ptákách zasmála se Táňa a oči ji pěkně svítili a taky těm druhým dvěma.Vy jste nasávaly,uhodil jsem na ně a rozhlížel jsem se až moje oči objevili u nohy stolu láhev peprmitky a bylo mi to jasné.Ženský schoďte ty šmuky zpátky do té mísy a šoupněte ji někam kde ji nebudete mít na očích třpytíte se na dálku že kdyby někdo nakoukl ze silnice do oken hospody, pomyslí si že tady hoří, ihned jsem je sepsul aby je nestihlo zlaté opojení při němž lidé ztrácí soudnost.Trošku vás pozlobím děvenky,řekl jsem si ať je nějaká legrace,zatvářil jsem se vážně.A spustil jsem srdce rvoucí řeč.

Drahé ženušky, domnívám se že jako čestní občané,této nově vzlétající republiky,by jsme i my měli přispět touto maličkostí pro všeobecné blaho našeho lidu a socialistické společnosti,přičemž jsem dramaticky poukázal rukou na ten knedlíkáč s hromadou zlata, uprostřed stolu a odhodlaně pronesl.Odevzdejme tento kapitalistický a nemorální chtíč tam kam patří.A to do čestných rukou příslušníků veřejné bezpečnosti,naší budoucí socialistické vlasti.Dramaticky jsem ukončil svůj moralizující projev apelující na čest a poctivé cítění mích společnic,očekávajíce s určitou dávkou škodolibosti jejich reakci, či slovní bouři.Očekával jsem bouři,ale sklidil jsem vichřici že by ode mne pes kůrku nevzal.S potěšením jsem sledoval,jak se během mého bouřlivě uvědomělého proslovu, těm mým vílám která se nechaly zaslepit tím co milují všechny ženy a to nádherou třpytu klenotnického umu a rozšiřovali oční zornice a s pootevřenými ústy lapaly po dechu než mne začaly cupovat.Nejspíše jsem je přesvědčil že jsem opravdu zblbnul a že chci ty šmuky opravdu odevzdat,proto že zařvaly.Nasrat ty jsi se zbláznil i s mou milovanou která podlehla žlutavému třpytu .Zastavte pusinky rozesmál jsem se,nenechte se strhnout svým spravedlivým hněvem, uklidňoval jsem jejich rozhořčení a vehemenci s jakou se nechtěly vzdát té nádherně žlutě svítící hromady lákadel, v trůnícím knedlíkáči uprostřed stolu, která jim na pár okamžiků zastřela mysl.Miláčku,ty jsi nás vyděsil, peskovala mne Janička když se uklidnily, už jsem myslela že by jsi tu krásu zlatnického umění, chtěl opravdu obětovat na výrobu zlatých zubů, to by byla opravdu veliká škoda, kord když nám to tak v tom zlatě tak slušelo smlouvala.Snad jste si nemysleli berušky uklidňoval jsem je,že bych tak zblbnul a že bych tu zlatnickou nádheru odevzdal těm bolševickým patolízalům, které by tu krásu stejně rozkradli a ověsily by tím ty své konkubíny které by v tom vypadaly jak sovětská uklízečka ověšená metálema a honily by s tím parádu v neděli na špacíru po náměstí.

Tak co s tím děvčata? Položil jsem otázku na kterou jsme všichni čekali. Seděli jsme kolem stolu na kterém uprostřed trůnil ten zářící knedlíkáč s pokladem a každému z nás se v hlavě honila Nerudovská myšlenka, kam s ním, a naše co s tím.Víte co zlatíčka?Navrhl jsem.Mám řešení.Rozdělíme to budeme losovat aby nikdo nepřišel k úhoně.Já oddělím zubní zlato které je k vaší kráse na prd, neboť jste se zakoukaly do té klenotnické nádhery a vysypal jsem třpytící se mísu na stůl a oddělil hromádku zlomkového zubního zlata, od šperků,jednotlivé šperky jsem očísloval papírky stejná čísla jsem rozepsal na útržky účtenek a vhodil do pytlíku od mouky nastavil sáček,tak děvčata postupně si táhněte čísílko tak dlouho pokud si všechny šperky nerozeberete a potom si je můžete vyměnit mezi sebou.Zatřásl jsem sáčkem aby se čísla promíchali a po chvilce lovení čísílek ze sáčku bylo vše rozděleno ke spokojenosti mého malého fraucimoru.Doufám že vás dámy zítra neuvidím s tím co si dnes odnášíte, ověšené jak vánoční stromečky, ještě jsem jim dal své požehnání když jsme večer zavírali vygruntovanou hospodu a připravenou k zítřejšímu startu opět do společenského života Předlické kolonie.

Autor: Jiří Vodička; foto: internet